Hezkou chvíli jsem bojovala s tím, že v navigaci na mapy.cz neexistuje bod "hlavní nádraží Liberec", jako je to u jiných hlavních nádraží všude jinde. Liberec má totiž jen "nádraží" a mapy.cz ho nenabídnou. Neustále jsem zadávala "hlavní nádraží Liberec", ale to tam není.
Má inteligence je totiž příliš nízká pro Liberec. A pro nastavení výchozího bodu v Liberci. Nakonec bod vkládám natvrdo tapnutím do místa někde před budovou hlavního nádraží (pardon, jenom "nádraží") a až později zjišťuju, že liberecké hlavní nádraží v navigaci mapy.cz není "hlavní" a nelze ho tedy vyhledat.
Je čtvrtek večer před 22. hodinou. Domnívám se, že v klidu dojdu pěšky do cíle, který je vzdálen 1,5 km. Za 25 minut bych tam měla být. Nenapadlo mě, jak může cestování pěšky večer vypadat tak odlišně od cestování večer autem, které po letech už nemám. Ta odlišnost v pocitu bezpečí mě tak šokovala, že jsem úplně zapomněla, jaké je to bát se. Stačí jít po 22. hodině ve čtvrtek večer Libercem:
1. Na Rybníčku
Dva muži. Jeden z nich strká do druhého a chce po něm peníze. Řvou na sebe. Přecházím na levou stranu.
2. Na Rybníčku o kus dál
Na zemi na kovovém roštu uprostřed chodníku leží bezdomovec. Dýchá. Není mrtvý. Přecházím zase zpátky na pravou stranu.
3. Na Rybníčku x Orlí
Zrovna přijelo auto a vyběhli z něho dva kluci. Jdou za mnou. Nebo možná nejdou za mnou, ale slyším jejich kroky. Raději uhýbám nelogicky mimo trasu do temné ulice U Besedy. Už je neslyším.
4. Široká
Ze Široké mě navigace posílá po dlouhých příkrých temných schodech nahoru do ulice Na Ladech. Je to taková zkratka. Zhruba uprostřed, kde je největší křoví, stojí muž směrem do křoví a "něco dělá". Otáčím to zpátky a jdu oklikou do kopce ulicí U Lomu.
5. Studničná
Z ulice U Lomu mě navigace posílá do úzké klikaté uličky Studničná, do které bych v životě (!!!) ve tmě nešla. Jenže to tu neznám a jak se bojím, potřebuju už být v cíli. Nikde nikdo. Najednou proti mně zastaví auto. Nic nevídím, jak jsem oslněná. Vypadnou z něj dva chlapi v oranžových vestách a řvou na mě ukrajinským přízvukem. Jsou opilí a chtějí, abych šla s nimi. Zdrhám.
6. Studničná o kus dál
Na konci ulice je bar. Vylézají z něj čtyři motající se opojení muži. Měním zase trasu jinudy, abych přes ně nemusela.
7. Valdštejnská
Na jinak frekventované, ale v tuto dobu liduprázdné ulici se objevuje stříbrná škodovka. Přibrzdí u mě a řve z ní na mě pět chlapů. Já ale mizím po schodech do Zeyerovy ulice.
8. Začátek Zeyerovy ulice z ul. Valdštejnská
Jsou tam takové schody a tma, všude křoví, nikde nikdo. V té tmě stálo zhaslé zaparkované červené auto osvětlené slabě vzdálenou lampou. Projdu kolem něj a jen si všimnu tváře za předním sklem. No do prčic!
Přidám do kroku.
9. Podchod pod Sokolskou ulicí
Čeká mě nejhorší místo - tmavý podchod pod přes den frekventovanou Sokolskou ulicí vedoucí do Slunečné ul. Tak tudy teda nejdu ani za milión! Vylézám k hlavní silnici, že ji přejdu. Na rohu u protějšího vchodu do podchodu stojí muž.
Do háje, je půl jedenácté večer! Běžte všichni spát! Co tady v tom městě sakra dělá tolik chlapů ve čtvrtek večer v téhle zimě?
Zmatkuju. Zrychluju. Dělám, že telefonuju.
Už budu brzo v cíli.
Muž za mnou nejde. Vchází do podchodu, který jsem obešla. V životě mě do něj nikdo nedostane.
10. Roh Zeyerovy a Slunečné ul.
Přesně na rohu stojí už zase nějakej chlap a kouká do mobilu, jakoby nic prostě takhle ve čtvrtek v půl jedenácté večer. Musím ho minout, nejde to vzít jinudy. Hned, jak ho minu, jde za mnou. Mobil už ho asi nebaví. Ohlížím se. Rozbíhá se. Rychle vytahuju klíče, protože jsem už u dveří, v tom zmatku strkám do zámku jiný klíč, jsem úplně pokakaná strachy ze všech těch chlapů po 1,5km dlouhé cestě, která se mi oklikami protáhla na 1,9 km a těsně, než se muž dostane ke mně, zabouchnu dveře.
Přesně na rohu stojí už zase nějakej chlap a kouká do mobilu, jakoby nic prostě takhle ve čtvrtek v půl jedenácté večer. Musím ho minout, nejde to vzít jinudy. Hned, jak ho minu, jde za mnou. Mobil už ho asi nebaví. Ohlížím se. Rozbíhá se. Rychle vytahuju klíče, protože jsem už u dveří, v tom zmatku strkám do zámku jiný klíč, jsem úplně pokakaná strachy ze všech těch chlapů po 1,5km dlouhé cestě, která se mi oklikami protáhla na 1,9 km a těsně, než se muž dostane ke mně, zabouchnu dveře.
Uf.
Chce se mi brečet a řvát a utýct a vztekat sama na sebe, jaká jsem trubka. Ven už nikdy nevylezu!
Možná jsem paranoidní, ale teď už vím, proč je dobré nechat se u nádraží někým vyzvednout (když je teda kým) a dovézt domů autem. Nevěděla jsem, že je mezi 22. - 23. hodinou ve čtvrtek večer v Liberci tolik chlapů venku. Nepotkala jsem ani jednu ženu. Nechápu, co tady vůbec dělám v tuhle dobu. A bylo to poprvé a naposledy, co jsem šla večer Libercem pěšky. Jako adrenalinový zážitek zdarma dobrý, ale já už se viděla zatažená někde v křoví. A kolem mě ti predátoři, co v noci vylézají v buši ulovit svou kořist.
To byla samozřejmě moje blbost a nerozvážnost. Každý si na to holt musí přijít sám. No, a někdo nemusí, protože ho teď třeba nenapadne trajdat pozdě večer sama po Liberci. :)
Abych neobjektivně nekřivdila jen Liberci, dost možná, že predátoři vylézají ze svých doupat i v jiných velkých městech v jejich zapadlých částech. Akorát jsem to nevěděla. Až mě ten vzduch takhle hustě nasycený testosteronem a taky alkoholem v tuto pozdně večerní dobu překvapil. Jsem myslela, že jen prostě dojdu od nádraží do cíle. Tak, jako jsem spoustu let zpátky prostě vždycky jen nasedla do auta a vylezla z něj kdekoliv, třeba i v noci. A přitom jsem neměla ani ponětí, co se děje v ulicích kolem mě. Teď už vím, že holky nemaj v noci co courat v odlehlých uličkách. A taky, že chodit všude pěšky je úplně jiné, než se vždycky tak svobodně a nezávisle dovézt kamkoliv autem. Příště zůstávám doma. I kdyby mě do Liberce lákal Brad Pitt, tak nejdu. Ani za milion!!!
Já vím, no. Vy to všichni víte, ale já jsem to nevěděla.
(Níže mapa mé trasy s vyznačenými výskyty predátorů. :) Takže bacha na ně!)
A kluci: Nenechávejte svý holky chodit večer po Liberci samotné, i když jsou jisto jistě jinak velkými hrdinkami, které to odmítají, jako já.
