Můj poslední letošní výlet a procházka mezi osamělými lavičkami čekajícími netrpělivě na své letní lásky. <3 Do konce roku 2017 zbývají tři dny... A tak jsem se zeptala hvězd. Všichni teď stojíme na prahu výjimečného roku lásky. Jupiter se totiž téměř na celý rok nastěhuje do vášnivého Štíra a vzácné postavení hvězd podtrhuje Uran, který mezi polovinou května a začátkem listopadu poprvé od roku 1935 nahlédne do znamení Býka, takže veškeré navázané vztahy během roku 2018 budoudaleko trvalejší a dlouhodobější.
Vůbec největší vzrůšo přichystalo postavení hvězd Býčicím. (Prostě jsem to schytala, to budou zase statusy. ☺) O to, abysme měly na co vzpomínat, se postará krásná Venuše. Ta se totiž v tomto roce hned dvakrát (1.9.2018 - 31.10.2018 a 2.12.2018 - 7.1.2019) přesouvá do partnerského sektoru Býka, kde vykouzlí opravdu nezapomenutelné zážitky.
Já, býčice milující červenou, si holt horké léto 2018 ještě odkroutím rozvalená na pláži sama, ale potom to přijde. Před pár dny, ještě bez pomoci hvězd, jsem si spočítala, že rok 2018 bude začátkem mého nového šestiletého cyklu, ale teď vím i datum. :-)
No tak to jsem na oba zvědavá. Na příští rok i na toho chudáka. :-)
Do konce roku 2018 s ním udělám na téhle lavičce památeční foto. ☺ Jen o tom ještě neví. Ale já jo! 😝
Chce ještě někdo předpovědět budoucnost od čarodějky ze severu?
Některá miminka přijdou na svět pod stromečkem a jiná zase rostou a rostou, až z nich vyrostou velcí rozumní lidé, kterým se říká dospělí. Tak to je přesně to, kým já nikdy nebudu... Ale miminkem bych byla ráda. Vždycky, když bych měla hlad, tak bych jenom řvala a řvala a oni by mi nosili samé dobroty. Ti dospělí. A strašně bych se těšila, až jednou dospěju, než by mi došlo, že to byla pěkná blbost. :-)
Na 1. svátku vánočním je fajn, že je první. A tak, než usnu, tiše mu do ouška zachumlaná do hebkého bavlněného saténu pošeptám: Byls sladký. A byls první! <3 Ale teď promiň. Je čas na toho druhého. Vím, je to kruté, ale nemohu mít vás oba najednou.
Můj život se odehrává v cyklech. V šestiletkách. Neplánovala jsem je. Zjistila jsem to náhodou, když jsem se ohlédla a spočítala si to. Šestky hrajou v mém životě pořád nějakou roli. (Třeba i v mém telefonním čísle končícím 6660, které mám taky náhodou.) Mé šestiletky se odehrávají od roku mého narození (1976) a všechny rozhodující události mého života přišly po šesti letech. Ty úplně nejzásadnější 1994, 2000, 2006 a 2012. Ta pravidelnost je tak fascinující! A teď je to tady. Je to pro mě fakt vzrůšo. Přichází totiž rok 2018 - začátek mého dalšího cyklu!
Mezi námi, jsou to tedy fakt otravně dlouhé cykly. Šest Vánoc si tu říkám, jak by to bylo skvělé nebýt už ty příští Vánoce sama, než jsem pochopila, že si na to musím hezky počkat. Na ty nejlepší věci se totiž vyplatí počkat. Jsem na ten rok 2018 opravdu zvědavá.
Spočítejte si své cykly a zjistíte, kdy přijde něco nebo někdo, kdo vám změní život. Je to skvělý způsob, jak nejen předvídat svou budoucnost, ale dokonce mít možnost ji ovlivnit. A tuhle moc máme všichni. Jen jsme na ni už dávno zapomněli...
Mně se líbí, jak všichni nadávají, že je teď před Vánoci všude moc lidí a přitom oni jsou tam taky. Všichni, co tam jsou, tvoří dav. Ne jen ti druzí. :-)
Jakmile tuto velkou moudrost pochopíte, davy zmizí. Jen to nikdo neuvidí, protože tam bude LIDUPRÁZDNO a nebude si tedy na co stěžovat.
Proč se tvoří kolony? Protože v ní stojíte! Proč jsou fronty u kas? Protože v nich stojíte! Proč jste v narvané tramvaji? Protože v ní stojíte! Tak se už, sakra, přestaňte divit a něco dělejte. Uvolněte místo. Každý musí začít u sebe.
Je půl druhé v noci. Nemůžu usnout. Snažím se dívat na horror, abych nemusela myslet na to, že bude květen, a že jsem sama a přemýšlím, komu bych napsala, že mi chybí. Nevnímám ho. Není nikdo takový. Jediný takový jsi Ty. Ale Ty jsi zrovna ten jediný, komu to napsat nemůžu. Včera mi domalovali byt a položili lino, tak už konečně začínám dýchat a zařizovat. Vybírám postel a říkám si, ať je tak široká, aby na ní mohli spát dva. A k tomu taky dva noční stolky, aby si ten někdo mohl odkládat svojí knížku, mobil nebo sklenici, i když nejspíš budu ještě dlouho sama, tak na něj bude padat akorát prach. Nevím, kde Tě mám najít, ani kde Tě mám hledat. Nevím si rady. Tak zase otevírám notebook a píšu Ti. Protože tohle je přesně ta chvíle, kdy Ti psát potřebuju, kdy Tebe potřebuju, ale je to stejné, jako bys byl moje oblíbená filmová postava nebo zpěvák, do kterého jsem byla zamilovaná a toužila se s ním líbat, jako další asi milión jeho fanynek. Víš, že ho nikdy mít nebudeš. Tak já se jdu zase zavrtat pod peřinu a bát se u telky. Vždycky, když se bojím, je mi hrozně, ale přebije to moje smutnění z toho, že jsem sama. Jsem ráda, že Ty nejsi sám. A že je i někdo, kdo díky Tobě není sám s Tebou. To je na tom všem to nejhezčí. Užij si krásný první máj pod třešní, Honzíku :-*
Každý z nás se někdy ocitneme v bodě, kterému říkáme dno.
Nemáme na nic náladu, nechceme komunikovat s lidmi nebo jsme naopak velmi sdílní se svými emocemi (chceme se vypovídat, "vylít srdíčko"), u srdce cítíme takové sevření, tlak, stejně tak v hrdle, chce se nám plakat.
Dostat se na dno má ale jeden zásadní význam: je to bod, který nastartuje náš "motor" něco s tím udělat. Něco udělat sami se sebou, se svým životem, vyřešit situaci, která nás na to dno stáhla a my už to dál nezvládáme.
Ať pláčeme nad čímkoliv, ten fakt, že pláčeme je právě tím "sbíráním se ode dna", je to bod, kterým vyjadřujeme svůj nesouhlas s tímto stavem, tedy první krok k tomu, abychom s tím něco udělali. Sice je ta cesta nahoru ještě dlouhá (protože dno je nejnižší bod), ale jak si potom později sami uvědomíme: Jsme mnohem silnější, než si myslíme.
Tyhle "výkřiky" nám pomáhají zvládat to, co už se prostě zvládat nedá, ale musíme to zvládnout. Tím, že vykřikneme "já už to nezvládám!", jsme se vlastně posunuli výš na cestu ode dna.
Je jedno, zda pláčeme nad něčím, co je řešitelné nebo není. Plakali jsme alespoň jednou v životě všichni. A spousta řešitelných věcí se nakonec vyřešila. Horší je plakat nad věcmi, které změnit nejdou, do nekonečna. Ale i nad nimi je potřeba občas si zabrečet, aby se nám ulevilo. Jen je třeba s brekem včas přestat a nezapomenout na to, co nám v životě dělá radost. Byť je to maličkost. Jen samotný akt těšení se (na cokoliv) dokáže člověka naladit tak pozitivně.
Nedávno jsem viděla plakat ženu, která byla zoufalá z toho, že je sama. Byla otevřená lidem, dobrosrdečná, připravená na vztah a toužila jen s někým sdílet radosti i starosti. Byl to ten typ člověka, který se zamiluje rychle a do každého začínajícího vztahu dá vždy znovu a znovu spoustu energie. Lidé jí říkali různé věci. Že moc spěchá, že má člověka nejprve lépe poznat, že se namá tolik zamilovávat... Radili, co má dělat, aby konečně našla toho pravého. Čerpali z vlastních zkušeností s láskou a snažili se jí pomoct. Čerpali také z naučných článků na internetu, které psali známí psychologové a odborníci na vztahy, ve kterých bylo jasně řečeno, co má udělat, aby byla šťastná a našla toho pravého. "Četl mi a já jsem se do něj zamilovala tak, jako když člověk usíná. Pomalu, pomaličku a potom najednou úplně. Na vině jsou hvězdy." John Green
Ta žena se zkoušela chovat podle jejich rad, ale nic jí to nepřineslo.
A já vím proč.
Nedokázala se zamilovat pomalu, "jako když usíná". Ale to nebyla chyba. Chyba byla to, že to začala zkoušet navzdory tomu, jak živelně plyne skrz její srdce energie, jak byla zvyklá milovat a šířit kolem sebe radost. Navzdory svému vlastnímu tempu a tepu srdce. My lidé nejsme stejní.
Není špatné občas si vzít nějakou radu k srdci (obzvlášť, když opravdu děláme zásadní chyby, které sami nevidíme, ale druzí ano), to nejdůležitější ale je, abychom zůstali sami sebou. Abychom poslouchali své srdce, své pocity a řídili se jimi. Protože to, co vyhovuje druhému, nemusí vyhovovat nám. A ve vztazích a lásce to platí dvojnásob. Poslouchejme tedy své vlastní srdce. Ono nám napoví. Když totiž do našeho života vejde "ten pravý", poznáme to. Poznáme to přesně v tom okamžiku, kdy se to stane. Vesmír nám to dá najevo a to dost viditelně, protože láska je nejmocnější silou ve vesmíru. Hýbe i touto planetou.
Proč to tak je? Protože ten druhý to má v tu chvíli také tak. Je na stejné vlně. Ozubená kola našich vlastních životů do sebe najednou dokonale zapadnou a my máme pocit, že teď je ta chvíle, kdy jsme se našli. A pokud to tak necítíme, pak jsme se jednoduše dosud nenašli, i když spolu třeba v daný moment sdílíme kino, kavárnu nebo postel a snažím se ten "pravý moment" vytvořit uměle. Ten velký okamžik, kdy se najednou pohne tahle Země, nelze přehlédnout. A nenastal-li zatím, určitě jednou přijde. Vím to, protože láska je silou, kterou nedokáže zničit nic.
Řiďme se tedy každý svými pocity. Někdo potřebuje týdny, měsíce, roky k tomu, aby poznal, že člověk, se kterým stráví zbytek života, je ten pravý. Někdo do toho skočí po hlavě a výsledek je stejný - také najde toho pravého - na celý život. Neexistuje univerzální řešení ani návod.
Z vyprávění příběhů o seznámení partnerů, kteří spolu žijí několik let (někteří i desítek) jsem pochopila, že:
je úplně jedno, jak dlouho partnera známe
jak daleko bydlí
kde jsme se potkali
zda jsme byli moc hrrr nebo otáleli roky
zda jsme zrovna lásku hledali či ne
a spoustu dalších podmínek, které si před vztahem klademe, ale když přijde láska, tyto podmínky ztrácí absolutně svůj význam
Láska je tak mocný cit, že se rodí přes jakékoliv překážky
a ty nejkrásnější duše k nám stejně vždycky nakonec jednou přijdou.
S ní
tou cos neměl rád
jsi pořád
To se muselo stát
Jsi s ní
Jenom rád sis hrál
a kdoví
které z nás jsi víc lhal
A já
já tu svým
trápením
živím
déšť
když se spouští z výšky k nám
a pak bloumá po střechách
Tohle jsem nechtěla, aby mi dnes v pět ráno v sobotu, kdy jsem se těšila, že se konečně vyspím, došlo:
Co nejvíc pracuju a trávím čas v práci, beru si těch prací víc, abych nemusela v hlavě řešit to, že jsem sama a zaměstnala si tak hlavu něčím jiným. To funguje skvěle.
Pak se ale vracím do prázdného bytu a zjišťuju, že čím víc pracuju, tím menší mám šanci, že sama nezůstanu.
Netuším, jak z toho ven.
Podvědomě (asi sebeobranným mechanizmem) jsem si zablokovala prostor pro partnera právě z toho důvodu, že ho nemám. To popírá logiku. (Kterou taky nemám.)
A vždycky, když se nějaký i přes tu mojí absolutní pasivitu objeví a chce mě, otevře mi svoji náruč a chce dát tolik lásky, kolik mu chci dát já, jsem to já, kdo celý rodící se vztah zazdí, protože jsem si svůj život takhle nastavila.
Mohla bych se prosím tohle ráno ještě jednou probudit a tuhle myšlenku zapomenout?
Nebo čím mám zaměstnat mozek, abych tohle nemusela řešit?
Takový standardní den. Po čtyřech hodinách spánku přemlouvám ráno zelináře
v Německu, aby mi dal dřevěné bedýnky, během balení balíků v Česku si
odskočím do krematoria, při cestě z pošty provedu resuscitaci bezdomovce
a večer mi při vytírání Lidlu nový kolega Petr zpívá celou směnu Noc na
Karlštejně. Jeho Lásko má já stůňu mi stále zní v uších.
Nedivím
se, že příchozí zákazníci se mě ptají na otázky jako "Půjde dnes Ferda
ven?" a já jim s chladnou tváří odpovídám: "Nepůjde." "Ferda." A šmudlám si dál vchodové dveře svojí růžovou utěrkou.
"Půjdeme takhle nahoru a pak doleva, Barny", zaslechla jsem před dvěma dny v parku v Brně, kde paní táhl malinkatý pes na vodítku. Moc se mu asi "nahoru a pak doleva" nechtělo.
Dnes ráno u mého domu: "Vezmi to takhle dozadu, já se tam na něco podívám, Toníčku." A Toníček poslouchal. Šel dozadu a panička se tam na něco podívala.
Umíněná, tvrdohlavá, nadšená, trochu nešťastná... když se tyhle čtyři mé vlastnosti sejdou, zrodí se z nich vždycky nějaký šílený spontánní nápad. Moment, kdy je má touha po uskutečňování mých snů silnější, než cokoliv jiného a nedám se nikým ani ničím zastavit. Už jsem v minulosti měla několik takových podobných spontánních momentů, třeba když jsem šla v jedno horké srpnové léto dopoledne do města a cestou z něj jsem si řekla, že si chci večer máchat nohy v moři. Zatoužila jsem nechat si šimrat chodidla pískem a mořskými vlnkami.
Sbalila jsem nejnutnější věci, sedla do auta a vyrazila k nejbližšímu moři, kterým je Balt v Polsku. Tam mě čekaly písečné duny, brusinky velké jako angrešt, voňavé borové lesy národního parku na pobřeží a šestikilometrová chůze v mořských vlnách po jemném písku. Byla to chvíle, kdy jsem si čistila hlavu. Prováděla úklid svých myšlenek, který už nešel provést jiným způsobem. A vždycky v těch myšlenkách byl "někdo", který tyhle mé úprky způsobil.
Stejně tak jsem kdysi dávno popadla spacák, letěla na vlak a odjela do Krakova. Na krakovském rynku prodávaly nejdelší růže, jaké jsem kdy viděla, seděla jsem tam na lavičce, přemýšlela o životě a byla tak šťastná a svobodná. A všechny mé starosti byly najednou malinké. A já, ač sama, najednou se sama tak necítila, i když cestování v jednom a ve dvou je velký rozdíl. (Moc jsem si přála být tam ve dvou, ale nebylo to nikdy možné.)
Včera přišel tenhle bod zlomu znovu. Potřebovala jsem pryč, utéct, vypnout své myšlenky, ale to nejde ničím jiným, než do hlavy nasypat nové, přeplnit kapacitu novými zážitky. Ty staré se pak "přemažou". Člověk se najednou dívá na svět a na svůj život z jiného úhlu. A od těch momentů je potom všechno jinak. Tak nějak lepší.
Když mi bylo asi šestnáct, napsala jsem si do seznamu svých snů navštívit Bratislavský hrad. Nevím proč. Prostě jsem si to tam napsala, stejně jako tam mám prolézt Kodaň nebo cítit vůni islandského gejzíru. Jaká asi je? Voní jako moře nebo jako naše česká tráva?
Je jedno, jaký sen to je nebo jaký k němu mám důvod. Vždycky to má nějaký důvod. Třeba přijít na to, zda je Bratislava opravdu tak nudná, jak se píše. I když na úplně každém místě je něco zajímavého. A taky jsem chtěla vyfotit Bratislavský hrad v detailu tak, jak ho nikdo nefotí. Všichni ho známe z dálky, ale jaký je z pěti centimetrů? Jaká je Eiffelova věž z pěti centimetrů? Socha svobody? Kdo to ví? Nikdy nejdeme blíž. Tohle mě zajímalo. Toužila jsem si udělat sbírku unikátních staveb vyfocených z pěti centimetrů.
Nedávno jsem si na své staré sny vzpomněla a protože můj nový seznam snů a cílů už visí na ledničce, tenhle můj jeden dávný zdál se být snadno uskutečnitelný a ještě večer jsem si zaplatila jízdenku na vlak tam a zpět.
O mé cestě z České Lípy do Bratislavy, která nakonec neměla s Bratislavou vůbec nic společného, je tahle moje malá reportáž, kterou jsem si sem chtěla zaznamenat jako do svého deníčku, protože ten den byl jedinečný, nezapomenutelný a krásný, ač se takový ze začátku úplně nezdál, že bude...
Bratislavu jsem si naplánovala taky tak trochu podvědomě proto, že jsem chtěla projet Brnem. (Já vím, divný důvod... ale měla jsem k němu svůj důvod. Ke všemu mám svůj důvod.) A protože je jeden z mých cílů na ledničce víc chodit pěšky, méně používat auto, jezdit milovaným vlakem, padla volba na vlak. Moc jsem se těšila!
Proč padla tahle nenápadná volba i na Brno, kterým jsem měla projíždět úplně stejně jako třeba Pardubicemi nebo Blanskem, byla pro mě jasná. Pro téměř všechny ostatní jsem to ale tajila a když jsem mezi 10 až 11 hodinou měla Brnem projíždět, chtěla jsem jen někomu poslat krátký nenápadný vzkaz. Něco jako: "Už vidím ta Tvoje světýlka, co vám svítí za okny na vánočním stromečku. Máte to tu moc hezké v tom vašem Brně." A pokračovat dál do Bratislavy. Hlavně se v Brně nezastavovat. Věděla jsem, že ač mě to tam moc táhlo a dobře jsem věděla i proč, nebylo by to dobré. Alespoň ne teď.
Beztak jsem jí měla plnou hlavu a Bratislava mi ji měla vyčistit...
Na hlavní město Slovenska jsem se večer dobře připravila. Nikdy jsem tam ještě nebyla, věděla jsem, že tam teče Dunaj, je tam hrad a žije tam půl miliónu obyvatel. Víc nic. Vyčetla jsem si, co všechno bych měla vidět, kam se podívat, domluvila jsem si kafe s mojí milou kamarádkou, která v Bratislavě pracuje a už dlouho jsem jí chtěla navštívit, ale nikdy nebyla příležitost. Po 23. hodině večer jsem měla v Bratislavě nastoupit na vlak EuroNight a odjet zpátky domů. Prostě do Bratislavy na otočku. Beztak nemůžu v noci spát, tak je jedno, jestli budu nespat v posteli nebo ve vlaku.
Asi před dvěma lety jsem si takhle "na otočku" dala Stuttgart. Taky fajn cesta, ale tehdy byla autem, i když i to mělo svůj půvab.
Perfektně to mám vymyšlené, říkala jsem si.
Teď už budou příležitosti uskutečňovat své sny pořád. Nechci to, co chci udělat, odsouvat na jindy. Na někdy. Na "jednou". Chci to začít dělat teď. Hned. A jak jsem zjistila, není nic jednoduššího. Všechny překážky máme stejně jen v hlavě...
Byla jsem tedy ve stavu, kdy mi bylo jedno, kde budu. Hlavně, že nebudu doma a zaměstnám hlavu. Byla jsem připravená na ledacos, tušila jsem, že mé spontánní rozhodnutí někam odjet bude jedno velké dobrodružství a výlet, který si prostě užiju, ale netušila jsem, že to bude mít tenhle scénář.
V den s moc hezkým datem sobota 7.1.17 se rozhodl napsat scénář velké spoustě lidí mráz.
Prostě do Česka (a nejen tam) přišel Děda Mráz a rozvalil se, kde mohl. Ve vlaku jsem si v novinách na telefonu četla, jak na Lomnickém štítě zaznamenali rekordně nízkou teplotu -28°C, jak v Itálii nic nefunguje a začínala jsem si říkat, jak to, že u nás v Česku všechno funguje? A to v noci na Šumavě naměřili -34°C (jak jsem se později dozvěděla od dvou pokladních na železničím uzlu v Kolíně). Kolíne Kolíne...
To, že budu courat několik hodin po promrzlé Bratislavě jsem ignorovala. Nebylo to podstatné. Podstatný byl zážitek. A cesta.
Když na Slovensku zaznamenají rekordně nízkou teplotu a v Itálii nic nefunguje, opravdu v Česku nemůže všechno fungovat. To je zákon.
Česká Lípa - kouzelné mrazivé ráno
Budík jsem si nařídila na 4:48, ale vzbudila se už ve 4:00 sama celá natěšená, že jedu přes celou republiku do Bratislavy, ještě chvilku si poležela, namalovala se, teple se oblékla (dvoje ponožky, termolegíny pod kalhoty... čím víc vrstev, tím líp - říkali včera ve zprávách... myslím, že kdybych si vzala deset vrstev, nepomohlo by to, ale to v dnešní den nebylo podstatné) a vyrazila na MHD.
6:04
Dřevěná lavička, sama a tak křehká,
na kraji města spí pod peřinou ze třpytivého těsta.
Čekám v mraze na bus a myslím na Brno, i když jedu do Bratislavy.
Autem na nádraží jsem jet nemohla, protože v -18°C, které byly venku, na své auto můžu zapomenout, za taxi jsem utrácet nechtěla, pěšky se půl hodiny potácet v mraze taky ne, městský bus mě za 16 Kč svezl na naše krásné úplně nové českolipské nádraží a tam jsem nastoupila do prvního vlaku směr Kolín.
6:19
Zpoždění neměl, v Kolíně jsem měla 16 minut na přestup. Paráda. Je tu teploučko. Napíšu si e-mail, než se rozední. Chtěla jsem vidět východ slunce.
Tedy teploučko. Dalo se říct, že nebylo úplně mrazivo (ve vlaku). Kdo řekl, že se ve vlaku mají svlékat kabáty? Nesundala bych ho ani za nic. I když všude visely.
Když přišel průvodčí cvaknout mojí jízdenku, přečetl na celý vagón: "Česká Lípa - Bratislava, hmmmm. V Kolíně vám to jede ze 2. nástupiště."
Jasně.
Mladá Boleslav - do Prahy se nejede
Já ani do Prahy jet nehodlala, ale evidentně to mělo na můj sled dnešních událostí zásadní vliv.
Bylo fajn vědět, že mi to v Kolíně jede ze 2. nástupiště, jenže v Mladé Boleslavi náš vlak čekal nějak moc dlouho, až se do něj najednou přiřítilo velké množství lidí, z nichž půlka byla původně z našeho vlaku a v Boleslavi jen přestupovali, ovšem nakonec se museli vrátit, protože po pár metrech jejich vlak do Prahy škytnul a už se nerozjel. Mimořádná technická závada na lokomotivě psali České dráhy na internetu u tohoto pražského spoje. Kontrolovala jsem totiž zpoždění toho mého, ve kterém sedím a už bylo 20 minut.
Vzhledem k tomu, že na přestup v Kolíně mám 16 minut a vlak je EuroCity, který na žádný přípoj nečeká, začalo mi dnešní velké dobrodružství. Cítila jsem, jak mi tluče srdce, zvyšoval se adrenalin, až jsem si říkala, tyjo Terezo, jako nejde o život, jedeš jenom do Bratislavy, tak klid.
Ke mně si přisedl velice komunikativní starší pán s jinou náhodnou cestující starší paní a povídali si o tom, že parafín obsažený v naftě při velmi nízkých teplotách tuhne a tak lokomotivy nejedou. Povídali to i mně. A pak mi také řekli pokaždé "zajíc", když viděli, jak po poli běží zajíc. Jenže ten běžel na každém poli.
Vždycky, když jsem viděla v dálce zajíce, už jsem věděla, co řeknou.
"Jednou jsem těch zajíců viděl běžet deset!" mi řekl.
Nevěděla jsem, co říct.
Asi jsem měla říct něco jako: to je báječné. Vážně mám zajíčky ráda. Ale já v tu chvíli vyhlížela průvodčího, abych se ho zeptala, jestli stihnu svůj přípoj v Kolíně. (Jak by to asi mohl vědět, když ten rychlík neřídí?)
"To se uvidí, počkejme do Poděbrad."
8:11 Východ slunce na nádraží v Nymburce
Můj přípoj EuroCity Jaroslav Hašek měl na internetu naštěstí také uvedeno zpoždění, ale jen 7 minut. Začaly velké počty, ze kterých mi vypadlo, že mám v Kolíně, díky jeho zpoždění, 3 minuty na přestup. I pan průvodčí mi to potvrdil. A u toho vyprávěl ostatním, že vlak z Hradce Králové do Prahy byl zrušen úplně, protože v mraze nenastartoval a cestující z Mladé Boleslavi museli do Prahy oklikou naším vlakem.
Jsem ráda, že se cestující z Mladé Boleslavi dostali mým vlakem do Prahy. Tohle mě opravdu těší. Také se jim jistě zvýšil tlak a rychlost tlukotu jejich srdce.
V Poděbradech říká náš průvodčí: "Dobrý, to se stíhá".
Jenže náš vlak zastavil úplně nepochopitelně v zastávce Kolín - Zálabí a tam stál. Co stál, trčel! Ani se nehnul! Jako proč? Jako co?
Průvodčí jen pronesl: "Tak to jsem teda zvědavej, kdy nás tam pustěj."
Pustili nás.
Kolín - špatně jsme se vyspinkali
(No já ne, já se vyspikala krásně.)
Ještě ve vlaku jsem byla u dveří první, jenže když vlak zastavil, nešly mi ty dveře otevřít, až mi paní za mnou ukázala, že se musí otevřít zeleným tlačítkem. (Tak já jsem leta vlakem nejela, jak to mám vlastně vědět, že se k otevření musí zmáčknout konflík? Není to na nich napsané). Vyběhla jsem v Kolíně spolu s některými cestujícími z našeho vlaku a letěla na 2. nástupiště. Na 2. nástupiště jsem doběhla druhá. Vlak tam stál. Vypadalo to tak nadějně.
Ale nebyl to můj Jaroslav Hašek, byl to RailJet, tzv. rychlík vyšší kvality Českých drah, který mířil do Brna. Můj Jarda už odjel před třemi minutami.
Brno.
Jakmile jsem uslyšela tohle město, chtělo se mi do něj nastoupit. Nechtělo se mi čekat na další přípoj EuroCity Slovan, který jel až za dvě hodiny tady z Kolína. Chtěla jsem ty dvě hodiny čekat raději v Brně.
Jenže průvodčí z rychlíku vyšší kvality měl blbý den. Asi jeho spánek nebyl vyšší kvality. Ono taky jít do práce v sobotu, ještě když takhle mrzne, není žádná sranda a to bysme my, cestující, měli pochopit.
Vytáhla jsem svojí vytištěnou jízdenku z jejich e-shopu (co prý není jejich, říkal ten průvodčí) a ptám se ho, zda můžu jet tímhle do Brna, že jedu tedy až do Bratislavy, ale že bych počkala na další spoj v Brně. (Měla jsem prostě radost, že budu čekat v Brně a ne v Kolíně, což je sice velký železniční uzel, ale nedá se tam nikam jít, město je daleko a nádražní budova je příšerná, i když jsem si potom všimla, že všude visely chlubivé cedulky, že interiér byl rekonstruován v roce 1996). V roce 1997 bych to asi ocenila (a náhodou si pamatuji, že tehdy jsem to ocenila, protože jsem jezdívávala z České Lípy do Ostravy a v Kolíně často "zkejsla", takže jsem to město i nádraží měla dobře prozkoumané). Teď je ale rok 2017. To je přes dvacet let... No nebudeme to kritizovat. Peníze prostě nejsou. Nebudeme je přeci vyhazovat oknem. Jedu na výlet. Budu hodná. Těším se. Miluju cestování vlakem. (To skutečně zatím není ironie.)
Na 2. nástupišti jsem tedy ukázala svoji jízdenku průvodčímu a ten na mě hned spustil, že tam mám napsáno "povinný vlak", to jsem si toho jako nevšimla? Že tím jeho jet nemůžu a tuhle jízdenku že můžu klidně vyhodit oknem. 500 Kč prostě sbohem. A mám si koupit jízdenku novou, když chci tedy dneska do té Bratislavy. Tady mám už smůlu, protože můj "povinný vlak" už odjel. Tak nějak v době, kdy můj vlak z České Lípy stál pár metrů od hlavního kolínského nádraží...
Tak to teda ne! Vidina čekání v Brně byla pro mě tak lákavá, že jsem se nechtěla nechat dát a zkusila jsem se do tohohle vlaku dostat za každou cenu. Průvodčí na mě křičel, že tam nesmím. Já zase na něj, že co mi teda udělá? (Představovala jsem si, že mě třeba vyvede. Udělá na mě nějaký chvat a já skončím na zemi na peróně.) A on, že mě donutí koupit si novou jízdenku...
No to jsem nechtěla. Vzdala jsem to...
Nějaký pán na mě zavolal: "Nedejte se!"
Ten byl milý.
"Já se tady nenechám kvůli vám vyhodit! A vůbec, co to tam máte za cenu na té jízdence? Takhle nízkou? To máte falešnou jízdenku. Takhle nízkou cenu mezinárodní jízdenky mít nemůžete."
Moje jízdenka zakoupená a vytisknutá včera večer v e-shopu Českých drah je falešná.
To bolí tohleto. Takovou radost jsem z ní měla.
A dobrou vůli jsem taky měla, nikoho jsem za velký mráz neobviňovala (narozdíl od některých cestujících, kteří Českým drahám doporučovali nakupovat zimní naftu), soucítila jsem se všemi těmi strojvůdci, vlakvedoucími a průvodčími, byla na všechny milá, však jsem byla na výletě a těšila jsem se. Do Bratislavy. Jak se rozhlédnu už kolem poledne z Bratislavského hradu po matičce všech slovenských měst...
Odšourala jsem se zklamaná do nádražní haly v Kolíně, kterou už znám jako své boty díky všem těm ujetým spojům v minulosti a uvědomila jsem si, že kdyby tu se mnou byla ona, vůbec bych nebyla zklamaná. Těšily bysme se spolu dál na to, co přijde, na náš výlet. Sedla by si ve vlaku proti mně, protože ví, jak ráda se jí dívám do očí...
Vrátila jsem se do reality a šla poprosit pokladní v Kolíně o vydání "zpožděnky", to je potvrzení o zpoždění vlaku, díky které mohu nastoupit do jiného vlaku, který není můj "povinný". To mi stihl vysvětlit ještě pan průvodčí ve vlaku z domova.
U pokladen bylo teploučko, já pookřála, už mi bylo líp.
"Hele, tady paní chce vrácenku. Ona tu má "povinný vlak", co s tim mam dělat?" volala pokladní, u které jsem stála, na druhou pokladní, která byla asi zkušenější. Kdyby na mě byly ošklivé, jako ten průvodčí, byla jsem připravená jim říct, že na ně pošlu Českou televizi, protože můj kamarád, reportér ČT, sedí zrovna teď ve vlaku do Bratislavy, ale jiné přepravní společnosti, takže se tam dostane. A ten vám ukáže, uvidíte!
Tenhle scénář jsem ale použít nemusela a po pravdě, ani bych ho nikdy nepoužila.
Nakonec se děvčata domluvila, dostala jsem k mé jízdence papír a pak ještě další papír, kde jsem měla odjezd mého dalšího spoje, kterým byl EuroCity Slovan s odjezdem za dvě hodiny.
Hned jsem si začala broukat písničku Slovenský klín od Chinaski. "O týždeň som si dodala odvahy
a prišla za tebou Slovanom do Prahy." Ta mi pak zněla v hlavě skoro celý den. Líbí se mi. Vlastně jsem svojí dnešní cestou chtěla zjistit, jak moc velká vzdálenost je velká na to, aby se nedala překonat, když jedeme za někým, koho máme rádi. A překvapivě jsem přišla na to, že to není o kilometrech, ale o těch dvou lidech, kteří jsou si tak blízko, jak jen blízko mohou být, bez ohledu na vzdálenost. Dost to změnilo můj pohled na toho, kdo jednou přijde do mého světa a už u mě zůstane. Do té doby jsem několik let zarytě prosazovala, aby byl odsud nebo někde poblíž, že láska na dálku prostě není možná.
Láska na dálku ne, ale z každé lásky na dálku se dá udělat "láska na blízko"...
V Kolíně jsem tedy stála u pokladen, hřála se u topení, koupila si časopis na čtení, kdybych se nejspíš nudila (což se opravdu později nestalo, takže jsem si časopis dovezla domů nepřečtený) a čekala dvě hodiny komunikujíc se svými přáteli v telefonu současně s občasným nakouknutím do časopisu.
Shodou okolností jel do Bratislavy v téměř stejnou dobu můj kamarád, který je redaktorem ČT a všiml si mé zprávy, že na mě byl v Kolíně pan průvodčí ošklivý a nechtěl mě pustit do vlaku do Brna.
Jel ale se společností RegioJet a jel z Prahy. Měl to štěstí, že RegioJet v Praze lokomotivu nastartoval, a tak nakonec profrčel krásně až do Bratislavy bez zpoždění. To já jsem tedy rozhodně říct nemohla, ale jak se později ukázalo, asi to tak mělo být.
Nicméně je to výlet a výlet má být dobrodružství. Hodlala jsem si ho přesto užít. Kamarádce v Bratislavě jsem nahlásila, že přijedu o dvě hodiny později, tedy po 14 hodině místo v poledne. To bylo ještě pořád schůdné.
Dobrá nálada se mi vrátila, šla jsem se dokonce i kousek projít, ale byl takový mráz, že jsem se zase vrátila do haly. Jinak byl ale kouzelný zimní den plný sluníčka nad zasněženými pláněmi. Kamarád cestující do Bratislavy právě projížděl Vysočinou a psal mi, jak ho dojal ten půvabný obrázek české zasněžené krajiny s domečky s kouřícími komíny. Přála jsem si být už taky alespoň na Vysočině. Zatím jsem ale trávila čas v Polabí.
Najednou na informační tabuli o odjezdech u mého Slovanu v kolonce "zpoždění" naskočilo takové nepěkné číslo: 30 minut.
Dobře, tak 30 minut není zas tolik. Jede to z Prahy, Kolín je teprve druhá stanice, to je ještě v pohodě.
Kamarádce do Bratislavy jsem napsala, že tedy přijedu o další půl hodinu později, protože můj Slovan má zpoždění.
Za několik minut se číslo 30 změnilo na 60.
To už bylo zajímavější. Pořád jsem chtěla čekat v Brně místo v Kolíně a tak jsem se šla zeptat těch dvou milých pokladních, zda bych se nějak nemohla dostat alespoň do Brna a čekat tam, že můj Slovan má už hodinu zpoždění.
"No jo, hodinu, to je divný. Jo tady koukám, on ještě ani nevyjel z Prahy. Aha, tady to čtu: "Mimořádná technická závada na lokomotivě".
Tak to už jsem dnes ráno jednou slyšela... Zjistily mi, že za čtvrt hodiny můžu nastoupit do vlaku RailJet Pardubický portýr - rychlíku vyšší kvality, což neustále všude opakovaly i tlampače na nádraží, tímhle vlakem můžu do Brna a počkat tam. Že opravdu můžu a ten pan průvodčí, co byl na mě ráno tak ošklivý, mě prý mohl vzít taky.
V Brně mám počkat na svůj Slovan do Bratislavy.
To by šlo. Začala jsem se moc těšit. Jediné obavy jsem měla z průvodčího toho portýra z Pardubic, aby nebyl, jako jeho kolega z rána.
Pardubický Portýr, co byl z Prahy, měl zpoždění jen 10 minut, nastoupila jsem do něj, přišel ke mně průvodčí takový klučina, podíval se na mojí jízdenku, zpožděnku a řekl, že je to rozumné jet s nimi do Brna a počkat tam.
Taky mi to přišlo rozumné.
Seděla jsem u okýnka, dívala se po krásně zasněžené krajině Orlickoústecka, to byla hotová zimní pohádka, kochala jsem se, těšila jsem se, usmívala jsem se, snila jsem si...
Proti mně seděla sympatická paní. Když se zeptala pana průvodčího, jestli v České Třebové bude čekat spoj do Letohradu a ten jí ujistil, že ano, protože je to osobák, řekla jsem jí, že má štěstí a popsala jí, jak mi ráno ujel v Kolíně spoj a v Boleslavi jak zamrzla lokomotiva.
Daly jsme se do řeči. Jela do Letohradu za svým přítelem a zvala mě k němu, protože tam má prý kamarády, kteří by mě jistě rádi viděli. A taky, že mu veze čtyři svetry. U čehož podotkla, jak my ženy myslíme na všechno, i když to občas trochu komplikujeme. Dala jsem jí za pravdu. Byla milá.
Svitavy - mimořádná technická závada na lokomotivě
RailJet, ve kterém jsem seděla, stavěl ve více zastávkách, než měl stavět můj původní EuroCity, a tak jsem se těšila, jak si prohlédnu jednotlivá nádraží po cestě v téhle části země tak krásně zapadané sněhem a prosluněné lednovým sluníčkem.
Ve Svitavách přistoupilo větší množství cestujících, ke mně si přisedl starší pán (proč si ke mně vždycky musí přisednout "starší pán"?) a vedle na sedadla paní.
A čekali jsme.
Po několika minutách čekání rozhlas: "Vážení cestující. Omlouváme se vám, ale z důvodu mimořádné technické závady na lokomotivě bude mít tato souprava předpokládané zpoždění 15 minut."
Musela jsem se usmívat. Říkám mým novým spolucestujícím, že tohle už jsem dnes slyšela a dopadlo to tak, že se ta lokomotiva nerozjela. Pán se začal smát, protože jel jen do první stanice od Svitav. Manželka ho vyslala do Kauflandu pro vajíčka v akci, měl jich plný baťoh.
"Doufám, že jste si koupil i něco k jídlu, jestli tady zůstaneme dlouho..." vtipkovala jsem.
"Nebojte, já mám i frťana s sebou."
A že prý ať nesýčkuju, že se určitě rozjedeme.
Za dalších deset minut: "Vážení cestující, z důvodu mimořádné technické závady na lokomotivě zde tato souprava končí. Prosím vystupte si."
A už nás vyháněl průvodčí s tím, že tu za chvíli mimořádně zastaví vlak RailJet Franz Schubert do Vídně (ve skutečnosti jel až do Grazu), do kterého můžeme nastoupit a mimořádně bude zastavovat v každé stanici, což muselo potěšit hlavně cestující, kteří už v tom vlaku jeli.
12:36 Hezky z vyhřátého vlaku ven.
Šla jsem se ohřát do nádražní haly ve Svitavách (to jsem tedy dojela daleko), kde jsem si nechala pro jistotu potvrdit další zpožděnku, protože jsem začínala tušit, že se do Bratislavy nedostanu včas a nemohla bych z ní včas odjet domů, takže budu muset zakoupenou zpáteční jízdenku na povinný vlak nevyužít a vyreklamovat.
Po mně šel k okénku pán a stěžoval si, že nechce jet rychlíkem, že chce jet do Brna osobáky, protože všechny rychlíky dnes zamrzají. (Správně to podotkl.)
12:48 Přestup ze zamrzlého vlaku do projíždějícího RailJetu ve Svitavách
Do vlaku RailJet (nikoli EuroCity, jak hlásí svitavský tlampač ve videu - oni už toho zaměstnanci Českých drah měli plné kecky i ve Svitavách) směřujícího do Grazu v Rakousku nastoupilo velké množství lidí z našeho vlaku, posedali jsme si, kde to šlo a já si přála, aby tahle lokomotiva nezamrzla a dovezla mě aspoň do toho Brna. Tím, jak vlak zastavoval v každé zastávce se prodlužovala doba příjezdu do Brna a když jsem kontrolovala stav zpoždění mého Slovanu, měl už 110 minut. To znamenalo, že kdybych v tuto chvíli použila jakýkoliv spoj směřující do Bratislavy, dorazila bych už po setmění v 16:15. A to jsem nechtěla.
Kamarádce v Bratislavě jsem napsala, že je mi to moc líto, ale do Bratislavy už se nemám jak dostat, abych stihla zase spoj zpátky a rozhodla se, že si udělám výlet do Brna. Přeci to teď neotočím a nepojedu domů. Tady mě zcela jistě čeká mnohem víc dobrodružství.
Ve vlaku bylo příjemně teplíčko, lidé byli sice trochu nervózní, ale já je nevnímala, otevřela jsem si v telefonu mapu Brna a začala si plánovat, jak si dnes užiju svůj výlet. Chtěla jsem se jít podívat do prý nejhezčího parku v Brně (Lužánky) a pak taky na Špilberk. A samozřejmě projít starobylé centrum, protože v Brně jsem ještě nikdy nebyla.
Přesně v tenhle moment mého rozhodnutí skončit dnes místo v Bratislavě v Brně mi dorazil e-mail od ní. Vlastně jsem se moc nedivila vzhledem k jejím nadpřirozeným schopnostem, které má. A také věřím na energii, která vznikne u dvou lidí, mezi kterými je nějaké pouto. To už se mi mockrát ověřilo. Jakási forma telepatie.
No začala jsem si to vysvětlovat různými způsoby, ale na žádný racionální důvod, proč zrovna teď napsala, jsem nepřišla. Myslím si, že prostě cítila, že jsem blízko. Nevěděla totiž, že tam jedu. A aniž by tu informaci identifikovala nebo přijala, prostě mi v tu chvíli poslala mail, na který jsem hned začala odpovídat se záměrem, že jí o své plánované návštěvě Brna neřeknu, abych jí neuvedla do nějaké komplikované situace a taky jsem nechtěla, aby mě vůbec řešila, když je doma s někým, s kým má trávit krásnou sobotu.
Jenže v tu chvíli se přihlásila i na sociální síť, na které jsem jí ještě já osobně zatím nikdy neviděla a zrovna teď si musela přečíst, že mířím do Brna. Rozzářily se mi oči, ale současně jsem byla v koncích, protože mi začala psát, že u mě četla, co se to dnes děje a že mě bohužel nemůže přijmout, protože jsou teď doma spolu, což je vzácné. Já ale nikdy nechtěla, aby tohle musela řešit. Nechtěla jsem jim brát ani vteřinu jejich společné soboty, a tak jsme si vyměnily pár slůvek, potěšila mě její přítomnost a vytlačila jsem ze sebe rozloučení, ať si užijí hezké odpoledne. Přeci jí nebudu zdržovat. A šly jsme si každá svou cestou.
Miluji její dopisy. To nejsou slova, ale malby. Fresky a mozaiky z těch nejhonosnějších chrámů. Maluje mi tím tak vlastně obrázky a ty mi pak posílá místo svých myšlenek. Připadám si, jako kdyby nějaký autor, kterého mám moc ráda, maloval obrazy a psal knihy jen pro mě. Užívám si jejích myšlenek, které tak dokonale zapadají do prázdných formiček v celém mém těle a cítím, jak dlouho dlouho mi chyběly. A snažím se brát věci tak, jak jsou. Neměnit je. Jen prostě být. Teď a tady.
Brno - hledám se v parku
V momentě, kdy jsme se spolu rozloučily, steward ohlásil stanici Brno hlavní nádraží, omluvil se za zpoždění a já měla najednou knedlík v krku. Ne ze strachu nebo z obav, že jí potkám, ale z toho, že budu tam, kde zanechává své kroky, uvidím stavby, stromy, náměstí a parky, které zná... To byl vlastně důvod, proč jsem chtěla původně Brnem jen projíždět. Věděla jsem, že by to pro mě nebylo jednoduché, a tak jsem to chtěla řešit preventivně. Znám se.
Vlétl do mě hrozně paradoxní pocit, kdy jsem se moc těšila do města, které jsem chtěla vidět a které bylo opředené jejím kouzlem současně s tím, že jsem jí tak blízko a nemohu jí vidět.
Nemohu jí vidět.
Smím být vůbec tady?
Jak si to vyloží?
Vždyť jsem trapná.
Jako první jsem vypustila plán někde se najíst. Ten knedlík mi vždycky vezme chuť.
Ale vlak mě bezmilostně vyplivl ze svého vyhřátého chřtánu spolu s davem, ocitla jsem se v brněnské nádražní hale, dostala se ven a snažila se podle mapy v telefonu zorientovat.
13:59 Snažím se přijít na to, kterým směrem jít dál.
Pro někoho obrázek všedního dne, pro mě první zkušenost - je to jako první polibek. Nedá se už nikdy s tím samým zopakovat.
Nešlo mi to ani trošku. Zábla mě ruka, bylo tam -10°C, s rukavicí mi nešlo telefon ovládat a nemohla jsem přijít na to, kudy a kam, jak jsem byla sice šťastná, že mi už cestou žádná lokomotiva nezmrzla a dovezla mě až sem, ale taky rozhozená tím, že tu vůbec jsem. Mým prvním cílem bylo projít městem, pokochat se a dojít do parku v Lužánkách. Jenže ten jsem na mapě nedokázala najít. Chvíli jsem bloudila, až jsem se v centru trošku podle ulic zorientovala (přeci jen jsem tu byla úplně poprvé a to má své kouzlo, protože poprvé je opravdu jen jednou. Miluju ten pocit, když vystoupím někde, kde jsem ještě nikdy nebyla. Je to tak šimravé až vzrušující, plné nadějí, nadšení a zvědavostí, jaké to tu bude...). Kde je park v Lužánkách jsem ale pořád nevěděla.
14:16 Velké koule
Byla mi hrozná zima. Snažila jsem se jít rychle a trošku to pomáhalo, ale jak jsem listovala v mapě v telefonu, zábla mě ruka. I tak jsem ale vlastně byla šťastná. Byl to tedy takový zvláštní dvojpocit. Šťastná a smutná. Nechtěla jsem mít tyhle pocity. Bránila jsem se jim. Jenže mě nakonec v parku, o kterém mi vyprávěla, úplně pohltily. Nepomohla mi ani konverzace s náhodně vybraným Brňanem, takovým sympatickým mladíkem, kterého jsem se se svým severočeským dialektem zeptala, kterým směrem je park "na Lužánkách". Šla jsem dobře.
V půvabném parku pokrytém sněhem bobovaly děti s maminkami.
14:35 Park Lužánky
V parku bylo i několik zamilovaných dvojic a celkově to bylo tak klidné místo, že mě ta atmosféra pohltila a já se mohla na chvilku zhluboka nadechnout. Snažila jsem se dostat z krku ještě ten knedlík, ale nepouštěl se mě. Přemýšlela jsem, jak se ho zbavit. Věděla jsem, že musím něco udělat.
A snažila jsem se nadchnout pro svůj další cíl, kterým byl hrad Špilberk. Tam jsem se chtěla už dlouho podívat, teď jsem byla na dosah, přidala jsem do kroku, krásně mě to zahřívalo a instinktivně jsem šla směrem k němu.
14:48 Stopy a nosy v Brně v lednu
14:48 Sněhová koule na cestě
Brno - úsměv prosím
Když jsem odvolávala svoji návštěvu v Bratislavě, napsala mi kamarádka, že je to vpořádku, že to tak má prostě být a uvidíme se příště. Pokud to tak mělo být, nechci nic násilně lámat přes koleno. Co má přijít, nechť přijde. Nechám se překvapit. "Ty nejkrásnější duše přijdou samy", mi nedávno moc hezky napsala ona. Těší mě, že mohu takhle předávat i její myšlenky dál.
Byl přede mnou Špilberk, ještě procházka po městě a v 17:38 mi jel vlak zpátky domů, na který jsem si ještě musela koupit jízdenku, protože má včera večer zakoupená jízdenka domů z Bratislavy byla na "povinný vlak", a tak jsem ji (jak už jsem se dnes naučila) použít nemohla. Logika mi nikdy nešla. Jen mi bylo divné, že když jezdím pouze vlaky Českých drah, které mají moje peníze na účtě za to, že mě odvezou tam a zpět, proč prostě tam a zpět nemohu dorazit, i když jejich jiným vlakem.
Špilberk byl celý můj plán zbývající části tohoto zvláštního mrazivého dne. Mně tyhle věci ke štěstí stačí. Miluju procházky a taky seznamování se s městy, neboť každé z nich má svoji jedinečnou duši.
Jakou duši má Brno?
Velkou a otevřenou. Velebnou, voňavou (po trdelníku), cinkavou (od tramvají), nebesky modrou, vlídnou a pokojnou. (Nikdo mě tam nepřepadl.) A od této chvíle taky usměvavou, spontánní a hřejivou.
A spásnou.
Ve chvíli, kdy jsem vkročila na Moravské náměstí jsem si všimla obrovského davu lidí, policejních aut a známé velké jezdecké sochy Jošta Lucemburského, která má jednu takovou velmi fotografovanou zvláštnost, díky které jsem si tu sochu hned vybavila. Dav se nepohyboval, jen stál, já šla na Špilberk, chtěla jsem projít kolem něj a v tu chvíli se to stalo. Brno spásné a Brno spontánní otevřelo mi svou náruč a pohltilo v sebe.
V davu už jsem totiž zůstala, protože ti lidé (ti divní Brňané - co jsou vůbec zač?) se začali nějak zvláštně pohybovat, jakoby byli postižení (dělají si snad legraci z postižených?), hýbali různě zvláštně nohama, kroutili s nimi, celá ta chůze byla prostě divná, ale záhy jsem si všimla velké cedule s nápisem, který mi maličko napověděl a začala jsem kroutit nohama s nimi.
15:11 Jdu taky.
Trefila jsem se totiž na minutu přesně do začátku Švihlého pochodu Brnem k Mezinárodnímu dni švihlé chůze na počest Monty Python, zakladatelů Silly Walk. Toto byl již šestý brněnský ročník.
Nikdy předtím jsem o tom neslyšela, teď už o tom vím všechno.
Zkrátka všechny ty zamrzlé lokomotivy, ujeté spoje a přestupy pečlivě krájely čas tak, abych sem vešla právě v tento okamžik.
Nejprve jsem šla chvíli vedle davu, fotila a točila, ale pak mě to chytlo. Chtěla jsem si taky vyzkoušet jít švihlou chůzí, chtěla jsem se taky smát, jako se smáli všichni, kdo v pochodu šli. Potřebovala jsem se smát. Potřebovala jsem smíchem uvolnit své sevření, a tak jsem se připojila a dívala se, jak ostatní Brňané koukají na dav chodců šílené švihlé chůze, na muže v buřinkách a s aktovkami vykopávající nohy mnohdy hodně vysoko. Začalo mi to připadat nesmírně komické. Začala jsem se nekontrolovatelně smát a tím rostla moje chuť dojít s nimi až na konec. Jak jednoduché je být šťastná. A nezáleží na tom, jaká forma či jaká doba trvání toho štěstí je.
15:11 Silly Walk Brno 2017
Rázem jsem zapomněla, že jdu na Špilberk, že jsem měla nějaký knedlík, že jsem chtěla potkat jí, že mi dnes zmrzly čtyři lokomotivy a venku je -10°C. Byla jsem nadšená, veselá a čekala, co se bude dít. Ne každý tam byl ve dvojici. Celkem se akce zúčastnilo asi 250 osob a letošní účast byla rekordní.
V cíli jsem se celá vysmátá dozvěděla, že se pokračuje do atomového krytu 10-Z pod Brnem a to jsem si rozhodně nechtěla nechat ujít.
15:31 Špilberk jsem jen pozdravila z dáli a vydala se s davem.
Byla jsem prostě zvědavá. Bavila jsem se. Vedle mě šel takový sympatický muž v buřince a s aktovkou, zeptala jsem se ho, zda jde taky do toho krytu a co že to vlastně je. Hezky mi to vysvětlil a dohodli jsme se, že tam půjdeme spolu. Samotnému se mu tam nechtělo, a tak mou společnost uvítal. A já zase jeho.
Najednou jsem nebyla osamocená. Byla jsem (jako většina lidí v pochodu) v páru (i když trochu netradičním) a začala parádní zábava.
Trefila jsem se totiž do velmi inteligentního nadaného mladého muže, který se jmenoval Laďa (opravil mě, když jsem řekla Láďa), který bydlí kousek od Brna a na tuto událost si prostě musel odskočit. Velmi dobře se na ní připravil, protože byl oblečen opravdu stylově a jeho nožní vývrtky byly bezkonkurenční. Zato já jsem ještě před pár minutami netušila, že se téhle akce vůbec zůčastním.
V původně tajném atomovém krytu 10-Z až pro 500 osob byla velmi zvláštní atmosféra, velké komunistické retro, všude staré Rudé právo, postele se starými matracemi, plynové masky, nástěnky, informační plakáty o jaderných výbuších či návody, jak bombardovat. U vchodu nás přivítal člen SNB v uniformě a u baru obsluhovala zdravotní sestra v socialistickém úboru. Vše bylo volně přístupné.
V původních místnostech s původními postelemi bylo možné se i ubytovat. Šlo o zážitkovou akci, protože noc v atomovém krytu (s konstantní teplotou 14°C a svou velmi zvláštní ponurou až děsivou atmosférou) je opravdu velmi originální způsob, jak strávit noc.
V chodbě mě moc zaujal plakát, jak se vypařuje kapka.
16:12 Tak tohle byl cíl mé cesty. Tohle mi ještě v životě chybělo poznat. Díky díky díky! Tak kvůli tomu dnes zamrzaly lokomotivy, byli nevrlí průvodčí a já skončila v Brně. Ahááá. To je prostě osud!
Laďa byl nadšený, já tedy musím říct, že taky. Povídali jsme si u toho a vyprávěl mi, jak by jednou moc rád natočil film, ke kterému píše scénář. Řekl mi i o čem. Nadchlo mě to.
Ptal se, kde jsem se tu vzala. Tak jsem mu řekla, že to takhle jedu z České Lípy do Bratislavy, cestou zmrznou čtyři lokomotivy a skončím tady. Úplně poprvé v životě. To zní přeci celkem logicky a pochopitelně.
U starého rozladěného klavíru mi zahrál svoji skladbu a já se v tu chvíli cítila nádherně. Všechen smutek byl ze mě pryč.
16:49 Celá ta atmosféra mě pohltila a doslova vysvobodila
(jo jo, má tam na prstě prstýnek...)
Zahrála jsem si (s ním) i svou etudu já, lidé kolem poslouchali, bavili se, byla sobota večer, pohoda, žádný stres...
Povídali jsme si o jeho práci, o jeho ženě, o jeho snech. Byl na mě milý a já mu byla vděčná, že dnes přišel.
Chtěla jsem stihnout vlak v 17:38, a tak jsme se po malém rozhovoru s průvodcem atomového krytu vydali zase ven, kde už se dávno ulice ponořily do tmy a také přituhlo. Byla mi vážně zima.
Venku se mě Laďa zeptal, jak to, že jsem oslovila zrovna jeho. Bývá totiž prý dost plachý. (Vrtalo mu to hlavou.)
"Vypadáš důvěryhodně. A ta buřinka ti sluší."
Doprovodil mě k nádraží a utíkal ke svému autu, kterým se vrátil domů za svojí ženou a dětmi. A to byl také důvod, proč jsem nevyvinula žádnou incitiativu k tomu, abychom si na sebe dali nějaký kontakt a on si o něj neřekl. Bylo to prostě takové milé letmé setkání, které člověk nezažívá každý den. A já se navíc nechtěla zrovna nějak příliš vážně seznamovat.
Na hlavním nádraží jsem si dala pizzu, koupila si espresso s třtinovým cukrem a skořicí ve stánku u slečny, která tu vaří kávu všem zmrzlým, jako jsem já, takový anděl s milým úsměvem a dobrou náladou to byl, až mi jí bylo líto, že tam tak celý den mrzne, tak jsem jí aspoň verbálně podpořila. Horkým kafem jsem si zahřívala ruce a šla pomalu na perón, kde jsem se snažila překonat chlad poskakováním (nebyla jsem sama), až jsem si vzpomněla na Silly Walk, jak mě zahřál. Ale EuroCity Jaroslav Hašek (ten, co mi ráno ujel) přijel naštěstí včas a byl moc příjemně vyhřátý. Tak jsem tě přeci dostihla, Jaroušku.
17:35 Good night, Brno.
Moc ráda bych za rok přijela do Brna na Silly Walk zase a udělala si z toho každoroční tradici.
Brno - Kolín, návrat domů
Myslela jsem, že někde psali, jak České dráhy omezují vozy s kupé a budou zařazovat už jen s místy ve volném prostoru. Přijely ale vagóny s kupé, v jednom z nichž jsem se uvelebila ještě s dvěma muži, kteří si mě nevšímali a spali.
A protože zrovna tenhle průvodčí byl takový milý sympatický mladík, trochu jsem si do něj rýpla:
"A pane průvodčí, nezamrzne nám lokomotiva, jako když jsem jela sem?"
"Tak to bych radši nekomentoval, už v Budapešti nám zamrzly dva vagóny, proto jsme tak krátký."
Vlak ujížděl zasněženou krajinou, drncání tak krásně kolébalo a já psala do Brna, jak moc hezký jsem měla den a z Brna mi zase přicházelo, jak hezký den měly tam. Jsem ráda, že jsme si to obě nakonec tak užily a nemusely jsme násilně měnit své plány. To bych ty její opravdu nerada.
Do uší jsem si pouštěla písničku, co mi hrál v krytu Laďa, její oblíbené písničky, které mi často posílá a taky básničky, které vyvolávají tisíc dalších myšlenek a básní.
Děkuji Ti, že tu jsi.
EuroCity do Prahy už zpoždění neměl (protože už jsem prostě dnes zažila to, co jsem zažít měla a víc nebylo potřeba, jen mě v klidu dovézt domů), v Kolíně jsem krásně přestoupila na vlak do České Lípy a měla radost, že pro mě na nádraží přijede sestra, že nemusím v tom mraze a husté chumelenici pěšky.
21:48 Dobrou noc. Už jsem doma.
Ještě jsem poděkovala průvodčímu, jak jsem ráda, že mě dovezl domů a tím skončilo mé dnešní dobrodružství.
Mohla jsem celou sobotu strávit doma, ale já jsem chtěla na výlet. To byla základní osnova dnešního dne. Vše ostatní už byl jen osud a věci, které se stát měly.
Tento článek nemohl být kratší. Protože prostě jeho děj tak dlouho trval.
Tento článek jsem vůbec neměla v úmyslu napsat. Neměla jsem ani v úmyslu tolik fotit. Jenže už během téhle cesty jsem věděla, že ho napsaný mít chci a chci mít v něm schované všechny své hezké i smutné pocity, které jsem u toho měla (a stále ještě teď v noci, kdy píšu bezprostředně po příjezdu domů, mám).
Tento článek je můj suvenýr.
Jsou čtyři hodiny ráno, čas, kdy jsem včera touhle dobou vstávala a chystala se do Bratislavy. A vůbec si nelámu hlavu se spánkem. Stejně bych neusnula a nechce se mi spát, tak ponocuju. Potřebuju všechno vysypat z hlavy, urovnat si to hezky a mít v tom potom pořádek.
Už dlouho mi nebylo tak fajn.
Jsem moc zvědavá, jak dopadne můj další "výlet", co u toho zažiju a koho na něm potkám. Jsem ráda, že nežiju v pustině, ale mezi lidmi. Že si s nimi mohu povídat, smát se s nimi a poslouchat, jak mi hrají na klavír.
To byla má sobota 7.1.17 s příběhem o cestě do Bratislavy, která skončila v atomovém krytu v Brně.
Těžko říct, jak by tento příběh vypadal, kdyby žádný mráz nebyl a já stihla už svůj první přípoj, díky kterému bych dojela do Bratislavy. Věřím tomu, že by to bylo stejně vzrušující a napínavé, jako dnes. Jen by v tom příběhu účinkovali jiní lidé a já bych měla jiné zážitky.
Uvidíme, jaký dozvuk bude mít tento den zítra, za týden, za měsíc... A některé z těch tónů už zůstanou věčné. Jejich rezonancí došlo k trvalé změně.
Děkuji Ti za inspiraci, která mě pomohla začít uskutečňovat své sny.
Kéž bych Ti to mohla jednou oplatit nebo říct do očí...
Nejsem si úplně jistá, jestli to byl dobrý nápad, jít na seznamku.
Slovo sex, erotika a "jedna noc" je všude kolem mě. A to jsem na seznamce pro holky. Že tam zkusím najít někoho, s kým si toho budu mít hodně co říct. Tak, jako s ní.
Když jsem si nechala vyhledat profily v okolí, vypadlo mi jich dvanáct. Jen dvanáct. Bydlím ve čtyřicetitisícovém městě. A jako podmínku jsem si dovolila zaškrtnout "drogy - ne". To je dobré, že je tu tato podmínka k dispozici. Kdo chce, může si zaškrtnout, že hledá partnera "drogy - ano".
Už jsem i ve své hlavě slevila z požadavků, jako je lokalita. Je mi jedno, odkud bude člověk, který mi bude rozumět, já jemu, nebude jednoduchý (čím složitější, čím lepší), bude přemýšlivý, optimistický a bude mi říkat, jaké má sny, které budu poslouchat na lavičce v parku nebo někde doma a budeme na to mít týdny, měsíce, abysme si to všechno řekli a zjistili, že máme dost společného na to, abychom si byli (a žili) blíž, než doteď. Tak představu bych měla. Zcela konkrétní.
Existuje-li někde někdo takový a víme o něm, ale nemůžeme s ním být, musí přirozeně existovat někde ještě někdo také takový. Nebo aspoň podobný. Protože každý člověk je originál. (Nějak si nechci připustit, že bych někoho takového už nenašla jen proto, že už není.)
Vždycky jsem striktně odmítala kuřáky. Opravdu to nemám ráda. Ale teď je mi to jedno. Jsou hodnoty, které tyhle věci překonají. Pokud je ovšem má...
Musí existovat nějaký způsob, jak Tě najít. Ty ses taky našla se svou spřízněnou duší, chodíte spolu nakupovat, vaříte si polévku a přichází k Tobě Tě studit pod vyhřátou peřinu.
Mám ráda, když mi to píšeš, i když vím, že Tě nikdy lámat chleba do polévky neuvidím...
Vždycky, když jdu třeba do Kauflandu a jezdí tam takový ten hlučný červený uklízecí stroj, mám pocit, že mě pronásleduje. Kamkoliv se hnu, je tam. A chce mě zajet. Nebo vcucnout!
Nejspíš ho nemá nikdo rád.
Nejlepší na tom ale je, že mám teď brigádu a tím strojem jezdím já! V lidlovském žargonu mu říkají "pucina", "pucka". Takže si vychutnávám, jak přede mnou lidé utíkají a myslí si, že je chci vcucnout. Beru to jako takové zadostiučinění za všechny ty mé minulé nákupy s uklízecí obludou za zády.
A jak jsem si tam tak jezdila uličkami, krásně čistila podlahu a vracela úsměvy těch zákazníků, kteří mě za obludu nepovažovali, bylo mi hezky... Zjistila jsem, že to, co cítím je, že se těším. Začala jsem se těšit a jak se to těšení neustále stupňovalo, začala jsem na ní i myslet a začaly se mi v hlavě rodit myšlenky, které by mě nikdy předtím ani nenapadly. Ale přicházelo to úplně samo.
Zajímavé, jak člověk konstruuje, když je na to sám a chybí mu podnět rozvíjet to dál nebo facka, aby se probudil.
I já čekám na své probuzení. Je to vzrušující, napínavé a současně mám strach. Protože odpověď od ní ještě žádnou nemám, protože jsem se asi musela pomátnout, protože přeci ona a já... to nejde... Ale říkejte to mé hlavě. Ta si dělá, co chce. Což mělo za následek, že jsem po Lidlu bruslila jak krasobruslařka, co se letí trojtým saltem obtočit kolem svého partnera. Bez ohledu na to, jak tohle celé dopadne nebo třeba vůbec nedopadne. Nejspíš se zřítím k zemi.
A pak večer ometám zasněžené auto, abych se dostala domů a koukám na mobil, jestli už přišla odpověď. Ta úplně první odpověď. A nepřišla, tak ometám dál a myslím na to, jaké by to bylo napsat jí teď, že bych chtěla být někde úplně jinde nebo přijít domů tam, kde je někdo, kdo to má stejně, jako já. Až jsem se těch myšlenek začala děsit, jak byly krásné.
Doufám v to, že všechno, o čem si sním, bude zavrhnuto a udupáno co nejrychleji, aby to tak nebolelo.
Někdy si člověk musí hrábnout na dno, aby mu došly věci, na které by nikdy nepřišel. Nebo to nemusí být dno, prostě jen probděná noc, ve které věci skočí na jinou kolej, protože ta původní už byla slepá...
Prostě moje myčka, aniž bych to čekala, dnes v noci ve dvě přehodila výhybku. To ona mě vzbudila, já už nemohla usnout a podívala jsem se na její blog. Tuze mi chyběl.
Ne, nepomohlo to. Potřebuju víc než říct "miluju hrušky". Pořád jsem sevřená. Ve svých myšlenkách na ní a ty potřebuji vyhodit, abych byla lehčí.
Včera večer jsem odmítla možnost usínat sama. A přitom bych neusínat sama tak potřebovala.
Nejprve ve mně tenhle manipulátor vyvolal výčitky, protože jsem "neudělala něco spontánního", a když viděl, že to se mnou nehne, vyvolal další výčitky, protože se urazil, že nepřijedu. "Tak a tady to máš! Vidíš? Mohla jsi teď být se mnou, mohli jsme si užít..."
Já přeci vím, že jsem mohla být s ním, že místo večera s někým, jsem zvolila večer osamocená, kdy si nemám s kým povídat a s kým se obejmout.
Říkal, že bude spát vedle.
"Vedle" je takový zvláštní chlapský termín. Nikdy neznamená "vedle". Vždycky znamená "s tebou".
Mělo to být první rande. Ještě nikdy jsme se neviděli. Vždycky jednou za čas si na mě vzpomene a tohle jeho vzpomínání už trvá dva roky. Je to vítěz všech vytrvalců. Těžko říct, co ho ke mně pořád poutá... Že by neodškrtnutá čárka? Protože nijak zvlášť hluboké naše konverzace nejsou. Nejspíš mu jde o hloubku něčeho jiného...
Dříve jsem z něj měla pocit, že mu jde jen o jedno. A chyběl mi pocit, že pro něj něco znamenám. Víc, než jen "přijeď, užijeme si to". Přestože mi říkal, že je to jinak, že mu jen o jedno nejde. Proto jsem taky všechny schůzky s ním odmítala, protože už nejsem v situaci, kdy bych chtěla sex na jednu noc. Nebo na půl noci, jak jsem teď četla. Ok, to nikomu neberu. Jsme dospělí, můžeme si dělat, co chceme. Já chci někoho napořád a s ním se budu milovat, jak budeme chtít, ale když je člověk hladový po lásce a osamocený, může sex na jednu noc osamocenost ještě víc prohloubit.
Navíc bydlí ode mě daleko. Jenže on už otevřel víno a napil se, tak nemohl přijet, což jsem mu původně nabídla (když s tím nemohl přijít sám).
Trucoval.
Nechci muže, který trucuje, že jsem nepřijela na první rande první já. Myslím si, že pokud muž ženu chce, vždycky si najde důvod a způsob, jak jí zaujmout. A taky jak dorazit za ní.
Chtěla jsem být taky jednou já ta, za kterou někdo přijede. Cítit, že někomu za to stojím.
Zrovna nedávno jsem si uvědomila, že jsem to zatím byla vždycky já, kdo jel za ním první. (Což mi nedělá problémy, protože jsem se opravdu těšila. Ale proč to tak neměl vždycky i on?)
Tohle zcela jistě nebude ten pravý.
V noci jsem naspala jen dvě hodiny. Četla jsem si jeden blog, který znám už dlouho a mám ho moc ráda. Identifikovala jsem v sobě dokonce pocit, že mám radost, když na ten blog a na ní myslím. Pak jsem si ráno nastavila, aby mi chodily všechny nové příspěvky na mobil, protože jsem už nechtěla žádný jiný propásnout. Autorka je totiž píše nárazově. A moc jsem si přála přečíst další, jenže mohl přijít třeba až za měsíc.
Přilétl mi ale právě teď. Až jsem se lekla.
A nevím, jestli to byl dobrý nápad.
Cítím obrovskou touhu na něj reagovat. Jakobych byla já její rameno a já jí mohla utěšovat. To ale není rozhovor mezi mnou a jí. To je poznámka vypuštěná mezi stovky lidí. Někam. Jen abychom těm těžkým myšlenkám připevnili křídla a sbohem. Hned se nám žije lépe.
Je to jako kniha. Sžila jsem se s literární postavou a mám pocit, že o ní vím až moc. Že jí znám, a že logicky musí tedy znát i ona mě.
Nesmysl.
Nevím, proč tak plaším. Jakoby mě touha sdílet své pocity hnala někam, kde nemám vůbec co dělat.
☺) O to, abysme měly na co vzpomínat, se postará krásná Venuše. Ta se totiž v tomto roce hned dvakrát (1.9.2018 - 31.10.2018 a 2.12.2018 - 7.1.2019) přesouvá do partnerského sektoru Býka, kde vykouzlí opravdu nezapomenutelné zážitky.
😝
