Neodškrtnutá čárka

Ne, nepomohlo to. Potřebuju víc než říct "miluju hrušky". Pořád jsem sevřená. Ve svých myšlenkách na ní a ty potřebuji vyhodit, abych byla lehčí.

Včera večer jsem odmítla možnost usínat sama. A přitom bych neusínat sama tak potřebovala.
Nejprve ve mně tenhle manipulátor vyvolal výčitky, protože jsem "neudělala něco spontánního", a když viděl, že to se mnou nehne, vyvolal další výčitky, protože se urazil, že nepřijedu. "Tak a tady to máš! Vidíš? Mohla jsi teď být se mnou, mohli jsme si užít..."

Já přeci vím, že jsem mohla být s ním, že místo večera s někým, jsem zvolila večer osamocená, kdy si nemám s kým povídat a s kým se obejmout.

Říkal, že bude spát vedle.
"Vedle" je takový zvláštní chlapský termín. Nikdy neznamená "vedle". Vždycky znamená "s tebou".


Mělo to být první rande. Ještě nikdy jsme se neviděli. Vždycky jednou za čas si na mě vzpomene a tohle jeho vzpomínání už trvá dva roky. Je to vítěz všech vytrvalců. Těžko říct, co ho ke mně pořád poutá... Že by neodškrtnutá čárka? Protože nijak zvlášť hluboké naše konverzace nejsou. Nejspíš mu jde o hloubku něčeho jiného...

Dříve jsem z něj měla pocit, že mu jde jen o jedno. A chyběl mi pocit, že pro něj něco znamenám. Víc, než jen "přijeď, užijeme si to". Přestože mi říkal, že je to jinak, že mu jen o jedno nejde. Proto jsem taky všechny schůzky s ním odmítala, protože už nejsem v situaci, kdy bych chtěla sex na jednu noc. Nebo na půl noci, jak jsem teď četla. Ok, to nikomu neberu. Jsme dospělí, můžeme si dělat, co chceme. Já chci někoho napořád a s ním se budu milovat, jak budeme chtít, ale když je člověk hladový po lásce a osamocený, může sex na jednu noc osamocenost ještě víc prohloubit.

Navíc bydlí ode mě daleko. Jenže on už otevřel víno a napil se, tak nemohl přijet, což jsem mu původně nabídla (když s tím nemohl přijít sám).

Trucoval.

Nechci muže, který trucuje, že jsem nepřijela na první rande první já. Myslím si, že pokud muž ženu chce, vždycky si najde důvod a způsob, jak jí zaujmout. A taky jak dorazit za ní.

Chtěla jsem být taky jednou já ta, za kterou někdo přijede. Cítit, že někomu za to stojím.

Zrovna nedávno jsem si uvědomila, že jsem to zatím byla vždycky já, kdo jel za ním první. (Což mi nedělá problémy, protože jsem se opravdu těšila. Ale proč to tak neměl vždycky i on?)


Tohle zcela jistě nebude ten pravý.


V noci jsem naspala jen dvě hodiny. Četla jsem si jeden blog, který znám už dlouho a mám ho moc ráda. Identifikovala jsem v sobě dokonce pocit, že mám radost, když na ten blog a na ní myslím. Pak jsem si ráno nastavila, aby mi chodily všechny nové příspěvky na mobil, protože jsem už nechtěla žádný jiný propásnout. Autorka je totiž píše nárazově. A moc jsem si přála přečíst další, jenže mohl přijít třeba až za měsíc.

Přilétl mi ale právě teď. Až jsem se lekla.

A nevím, jestli to byl dobrý nápad.

Cítím obrovskou touhu na něj reagovat. Jakobych byla já její rameno a já jí mohla utěšovat. To ale není rozhovor mezi mnou a jí. To je poznámka vypuštěná mezi stovky lidí. Někam. Jen abychom těm těžkým myšlenkám připevnili křídla a sbohem. Hned se nám žije lépe.

Je to jako kniha. Sžila jsem se s literární postavou a mám pocit, že o ní vím až moc. Že jí znám, a že logicky musí tedy znát i ona mě.

Nesmysl.

Nevím, proč tak plaším. Jakoby mě touha sdílet své pocity hnala někam, kde nemám vůbec co dělat.