Po pravdě začátky jsou něco, co mě vždycky odrazuje. Nejradši bych je přeskočila. I seznamování s muži bych přeskočila. Chtěla bych mít rovnou prověřený a krásný vztah, ne se v tom týdny a měsíce babrat a pak zjistit, že to vlastně bylo k ničemu. (I když vše, i to špatné, nás obohacuje a díky tomu jsme příště už silnější, obezřetnější, možná i lepší, což je výhoda pro všechny, kteří teprve přijdou.)
Začít se psaním blogu jsem chtěla už dávno, ale odrazovalo mě napsat první článek. Chtěla jsem psát už desátý, padesátý...
Ne, nejde to přeskočit.
To nevadí. Srovnala jsem se s tím. Tolik moc mi chybí psaní, že touha psát je teď silnější, než nechuť překonávat začátky. A to je ten správný moment, který navíc přišel takhle začátkem nového roku, tak to máme hezky urovnané.
Zato v hlavě to urovnané nemám a to je taky důvod, proč jsem tady.
Vždycky, když se potřebuji někomu vybrečet na rameni, postěžovat si nebo sdílet i to hezké a to rameno nemám, nemůžu spát. Čtu si jiné blogy, žiju příběhy jiných, aby zaměstnala hlavu a nemusela řešit tak starosti svoje. Teď jsem si to rameno vytvořila sama, protože mi nic jiného nezbylo.
Je umělé, nehřeje, nevoní, nešimrají mě u toho žádné vlasy ani mnou nerezonuje žádný hlas, který mě uklidňuje, protože to rameno není lidské, ale důležitý je výsledek a tak si myslím, že deníček je teď přesně to, co potřebuju (= je dostupné).
I čtenáři jsou mi ukradení. Ty nepotřebuju.
Tohle potřebuju jen psát.
Mimochodem - já nejsem Hrušková, ale hrušková. Miluju hrušky. A tohle je můj hruškový deníček.
Žádné komentáře:
Okomentovat