Lajdáku džemáku!

Prosím tě, ty, co stojíš v té pekárně se stříkačkou nacpanou džemem a neděláš svoji práci tak, jak bys měl. Tohle je vzkaz pro tebe od té, co si vždycky vybere špatně: Už jsi mi ukradený! Já už totiž s koblihami končím! Navěky. Ok, vyhráls. Dostal jsi mě. Jsi spokojený? Tak a teď jsem zvědavá, komu se ty tvoje-moje "bezdžemové" koblihy dostanou do ruky místo mě.

Nevím, co to znamená nebo co mi tím chce vesmír naznačit, ale kdykoliv si koupím koblihu, chybí v ní náplň. Už ani nevím, jaké to je mít koblihu s náplní. Vždyť to je to, na co se člověk těší na koblize nejvíc! To je jako koupit si párek v rohlíku bez párku, jako jet k moři bez moře, jako vztah bez lásky.

Jsem neponaučitelná. Za pár dní jsem si vždycky koupila další koblihu, abych zjistila, že je zase prázdná. Tohle jsem dělala celý život! Jak jsem byla bláhová.
Ale dnes... dnes, 9. února 2018, si do svého tajného deníčku napíšu: "Už jsem přestala věřit! Má víra mě opustila. Víra v džem v koblihách."

Vy všichni, kdo tvrdíte, že v koblihách s džemem je džem, já vám to nevěřím.

Tohle je ta největší nespravedlnost na světě. Kdo z vás měl v životě víc koblih bez džemu, než já? Co je to vlastně za člověka, který plní koblihu džemem, ale mně nikdy? Chtěla bych ho potkat a vyříkat si to s ním. A říct mu: "Hele, ty jeden... lajdáku džemáku!"

Kobliha z pekárny, z Billy nebo z Lidlu, to je úplně jedno. Dokonce i v Německu v létě koupená nugátová kobliha za dvacet korun byla bez nugátové náplně. Koupit si v prosinci koblihu na nádraží v Curychu v přepočtu za sto korun už jsem se radši neodvážila. Já totiž už vím, že v té, po které sáhnu, žádná náplň není. Ha! To jsem teď ale prozíravá!

Dnešní speciální valentýnská edice srdíčkovských koblih v Lidlu byla poslední kapkou.
"Terez, koukni na ty krásné koblihy ve tvaru srdíček, co mají teď v Lidlu! A představ si - v každé té polovině je náplň!" říkala mi kamarádka a poslala fotku s krásným modrým talířkem. (Děkuji Moničce za pěkné foto.) :) Tak jsem tam dnes ráno běžela. V první polovině nebylo nic. A v té druhé? Tenhle příběh už znám.

Někdo mě nemá rád. Ten někdo plní (nebo spíš neplní) koblihy džemem, dostává za to zaplaceno a vzal mi dnes mou poslední víru v něco tak samozřejmého, jako je džem v "koblize s džemem" bez džemu.

Některé věci, některé zážitky a někteří lidé nejsou na tomhle světě pro každého.

Chtěla bych být malinkatá holčička, co ještě věří všemu.

Chtěla jsem jen taky koblihy s náplní, jako mají ostatní...

Dnes je to přesně 18 let, co jsem dostala první pusu, ze které se zrodila velká láska a v roce 2007 i moje dcera.

Tak určitěěě

Tak určitěěě.
To víš, že jo.

Jinak chci říct, že je to 5 měsíců, co mi Filip řekl, že mi smontuje tu komodu, co mám pořád opřenou v chodbě. Říkal to pak ještě jeden měsíc.
Jsou to 4 měsíce, co mi Pavel řekl, že mi smontuje tu komodu, když ji viděl. Já si o to nikdy sama neřekla. Řekl to dvakrát, že ji smontuje.
Je to měsíc, co mi Pepa řekl, že mi smontuje tu komodu. Že ho to baví. Když jsem se ho před měsícem ptala, jestli mi tu komodu opravdu smontuje, tak řekl, že ano.

Super, tak jo, já počkám, když se teda muž nabídl a je tak hodný a ochotný. Zatím uvařím, bude legrace a celkově to bude takové hezké odpoledne.

Následkem chybné analýzy v mé hlavě, na základě jejíchž závěrů jsem se domnívala, že si komodu nemusím montovat sama, ležely krabice opřené v chodbě půl roku až do dnešního dne, kdy jsem opět pochopila, že mužům sice není potřeba nic připomínat, ale přesto jsem si dnes pro jistotu vytáhla šroubovák a pustím se do toho sama.
Docela ráda bych si do ní totiž dala věci, co mám pořád na zemi dříve, než v příštím století.

Závěr:
- neustále vytvářím chybné analýzy
- manuální práce mě baví
- dřevo krásně voní
- ráda poslouchám muže, ale už nebudu
- stále se učím
- ráda rýpu :)

Lístek z nejzápadnější části planety

"Žádné zpevněné cesty, žádné semafory, žádné restaurace, žádná divadla, žádná auta, žádné trávníky ani stromy, žádné benzínky, žádní popeláři...
Dva obchody, většina lidí si likviduje svůj odpad sama a prodává, dopravuje či těží vlastní topný olej. Většina domů je od roku 1992 vybavena teplou vodou a kanalizací.
Jedna malá pošta je otevřena 8 hodin denně, 5 dní v týdnu, 3 hodiny v sobotu. Žádná roznáška pošty, pouze p.o. boxy.
Jedna nově postavená škola s gymnáziem, školní třídy do stupně K-12, 200 studentů. 24 hodin denního světla v létě."

Píše se na lístku z nejzápadnější části planety, kde se rozděluje i mapa, z městečka Gambell na Ostrově svatého Vavřince patřící pod Aljašku, USA. (Tam, co je to z Ameriky na dohled do Ruska.)

Uklízím, vyhazuju, likviduju a nacházím poklady, které mi trhají srdce vyhazovat.

V roce 1995 americká pošta doručila žádost o razítko na ostrově na Aljašce za 15 dní. Česká pošta doručila lístek zpět přes Vánoce za 17 dní.

V době, kdy neexistoval internet, na kterém se teď během několika vteřin můžeme podívat kamkoliv, byl takový lístek opravdovou dobrodružnou výpravou v myšlenkách každého, komu se tu dostal do ruky.

Jdu jim to nasdílet do jejich skupiny na ostrově. Třeba se najde pisatel. :)

Jestli budu v úklidu pokračovat touhle rychlostí a každým předmětem se kochat hodinu, dokončím svůj úklid po loňském stěhování tak někdy v roce 2850. :)

Izolepo, má lásko

Izolepa, bublinková fólie, karton, izolepa, bublinková fólie, karton, izolepa, složenka, fólie, karton, izolepa, složenka, fólie, karton, víc izolepy, víc fólie, složenka, další izolepa, víc izolepy, ještě víc izolepy!
Bublinkaaa. Prásk bublinka! Bubli bubli. Splaskni.
...izolepa, bublinka, karton.
Neverending story. Pardubice. Podbořany. Hlinsko. Blansko. Ružomberok. Podkozí...
Amazing all-night party.
(Pozn.: Některé příspěvky mají čistě soukromý terapeutický charakter a není třeba si jich všímat. :-) )

Děkuju Péťo LovelyHair https://www.facebook.com/PetraLovelyHair/ :-)
Stejně to zase všichni dostanete ve fialových kytičkách s láskou balené a vůbec by mě nebavilo trávit volný čas na gauči u nějakého pěkného filmu, s čerstvou večeří, v kině, ve vířivce nebo v objetí s čímkoliv. Moje izolepa ke mně přilnula. Trávíme spolu večery a dlouhé noci, nač spát či jíst? Jejími krákavými zvuky vypráví mi svůj zamotaný příběh a u toho...je tak... průhledná! A snad... mě chce i... obejmout! <3 A když omylem unikne mi začátek (či snad konec? To rozhodně není konec!), tak krásně a ladně odráží se od zdi a kutálí a kutálí, zrovna když mi u toho hrají tu písničku, co hráli v nočním buse u St. Gallen.
Je to opravdový přítel, který mě nikdy neopustí.