čtvrtek 7. listopadu 2019

Hezká pohádka o tom, jak jsem šla poprvé a naposledy Libercem večer pěšky

Přijela jsem ve čtvrtek před 22 h. večer na hlavní nádraží v Liberci a potřebovala jsem se vydat do centra. Protože jsem v Liberci ale v těch nelogických krkolomných zatáčkách, křižovatkách v křižovatkách (tzv. "2v1", např. Šaldovo nám.) a příkrých kopcích absolutně dezorientovaná, snažila jsem se už ve vlaku připravit v navigaci trasu pro pěší (netuším, jak se tam dostat busem) po Liberci, která mě čeká. Navíc venku tma a zima, tak ať jsem brzo v teple. V nohách už jsem ten den měla 10 km z cest do práce, z práce a na vlak doma v Lípě, takže jsem se taky těšila, že si lehnu.

Hezkou chvíli jsem bojovala s tím, že v navigaci na mapy.cz neexistuje bod "hlavní nádraží Liberec", jako je to u jiných hlavních nádraží všude jinde. Liberec má totiž jen "nádraží" a mapy.cz ho nenabídnou. Neustále jsem zadávala "hlavní nádraží Liberec", ale to tam není.

Má inteligence je totiž příliš nízká pro Liberec. A pro nastavení výchozího bodu v Liberci. Nakonec bod vkládám natvrdo tapnutím do místa někde před budovou hlavního nádraží (pardon, jenom "nádraží") a až později zjišťuju, že liberecké hlavní nádraží v navigaci mapy.cz není "hlavní" a nelze ho tedy vyhledat.

Je čtvrtek večer před 22. hodinou. Domnívám se, že v klidu dojdu pěšky do cíle, který je vzdálen 1,5 km. Za 25 minut bych tam měla být. Nenapadlo mě, jak může cestování pěšky večer vypadat tak odlišně od cestování večer autem, které po letech už nemám. Ta odlišnost v pocitu bezpečí mě tak šokovala, že jsem úplně zapomněla, jaké je to bát se. Stačí jít po 22. hodině ve čtvrtek večer Libercem:

1. Na Rybníčku
Dva muži. Jeden z nich strká do druhého a chce po něm peníze. Řvou na sebe. Přecházím na levou stranu.

2. Na Rybníčku o kus dál
Na zemi na kovovém roštu uprostřed chodníku leží bezdomovec. Dýchá. Není mrtvý. Přecházím zase zpátky na pravou stranu.

3. Na Rybníčku x Orlí
Zrovna přijelo auto a vyběhli z něho dva kluci. Jdou za mnou. Nebo možná nejdou za mnou, ale slyším jejich kroky. Raději uhýbám nelogicky mimo trasu do temné ulice U Besedy. Už je neslyším.

4. Široká
Ze Široké mě navigace posílá po dlouhých příkrých temných schodech nahoru do ulice Na Ladech. Je to taková zkratka. Zhruba uprostřed, kde je největší křoví, stojí muž směrem do křoví a "něco dělá". Otáčím to zpátky a jdu oklikou do kopce ulicí U Lomu.

5. Studničná
Z ulice U Lomu mě navigace posílá do úzké klikaté uličky Studničná, do které bych v životě (!!!) ve tmě nešla. Jenže to tu neznám a jak se bojím, potřebuju už být v cíli. Nikde nikdo. Najednou proti mně zastaví auto. Nic nevídím, jak jsem oslněná. Vypadnou z něj dva chlapi v oranžových vestách a řvou na mě ukrajinským přízvukem. Jsou opilí a chtějí, abych šla s nimi. Zdrhám.

6. Studničná o kus dál
Na konci ulice je bar. Vylézají z něj čtyři motající se opojení muži. Měním zase trasu jinudy, abych přes ně nemusela.

7. Valdštejnská
Na jinak frekventované, ale v tuto dobu liduprázdné ulici se objevuje stříbrná škodovka. Přibrzdí u mě a řve z ní na mě pět chlapů. Já ale mizím po schodech do Zeyerovy ulice.

8. Začátek Zeyerovy ulice z ul. Valdštejnská
Jsou tam takové schody a tma, všude křoví, nikde nikdo. V té tmě stálo zhaslé zaparkované červené auto osvětlené slabě vzdálenou lampou. Projdu kolem něj a jen si všimnu tváře za předním sklem. No do prčic!
Přidám do kroku.

9. Podchod pod Sokolskou ulicí
Čeká mě nejhorší místo - tmavý podchod pod přes den frekventovanou Sokolskou ulicí vedoucí do Slunečné ul. Tak tudy teda nejdu ani za milión! Vylézám k hlavní silnici, že ji přejdu. Na rohu u protějšího vchodu do podchodu stojí muž.
Do háje, je půl jedenácté večer! Běžte všichni spát! Co tady v tom městě sakra dělá tolik chlapů ve čtvrtek večer v téhle zimě?
Zmatkuju. Zrychluju. Dělám, že telefonuju.
Už budu brzo v cíli.
Muž za mnou nejde. Vchází do podchodu, který jsem obešla. V životě mě do něj nikdo nedostane.

10. Roh Zeyerovy a Slunečné ul.
Přesně na rohu stojí už zase nějakej chlap a kouká do mobilu, jakoby nic prostě takhle ve čtvrtek v půl jedenácté večer. Musím ho minout, nejde to vzít jinudy. Hned, jak ho minu, jde za mnou. Mobil už ho asi nebaví. Ohlížím se. Rozbíhá se. Rychle vytahuju klíče, protože jsem už u dveří, v tom zmatku strkám do zámku jiný klíč, jsem úplně pokakaná strachy ze všech těch chlapů po 1,5km dlouhé cestě, která se mi oklikami protáhla na 1,9 km a těsně, než se muž dostane ke mně, zabouchnu dveře.

Přesně na rohu stojí už zase nějakej chlap a kouká do mobilu, jakoby nic prostě takhle ve čtvrtek v půl jedenácté večer. Musím ho minout, nejde to vzít jinudy. Hned, jak ho minu, jde za mnou. Mobil už ho asi nebaví. Ohlížím se. Rozbíhá se. Rychle vytahuju klíče, protože jsem už u dveří, v tom zmatku strkám do zámku jiný klíč, jsem úplně pokakaná strachy ze všech těch chlapů po 1,5km dlouhé cestě, která se mi oklikami protáhla na 1,9 km a těsně, než se muž dostane ke mně, zabouchnu dveře.

Uf.
Chce se mi brečet a řvát a utýct a vztekat sama na sebe, jaká jsem trubka. Ven už nikdy nevylezu!

Možná jsem paranoidní, ale teď už vím, proč je dobré nechat se u nádraží někým vyzvednout (když je teda kým) a dovézt domů autem. Nevěděla jsem, že je mezi 22. - 23. hodinou ve čtvrtek večer v Liberci tolik chlapů venku. Nepotkala jsem ani jednu ženu. Nechápu, co tady vůbec dělám v tuhle dobu. A bylo to poprvé a naposledy, co jsem šla večer Libercem pěšky. Jako adrenalinový zážitek zdarma dobrý, ale já už se viděla zatažená někde v křoví. A kolem mě ti predátoři, co v noci vylézají v buši ulovit svou kořist.

To byla samozřejmě moje blbost a nerozvážnost. Každý si na to holt musí přijít sám. No, a někdo nemusí, protože ho teď třeba nenapadne trajdat pozdě večer sama po Liberci. :)

Abych neobjektivně nekřivdila jen Liberci, dost možná, že predátoři vylézají ze svých doupat i v jiných velkých městech v jejich zapadlých částech. Akorát jsem to nevěděla. Až mě ten vzduch takhle hustě nasycený testosteronem a taky alkoholem v tuto pozdně večerní dobu překvapil. Jsem myslela, že jen prostě dojdu od nádraží do cíle. Tak, jako jsem spoustu let zpátky prostě vždycky jen nasedla do auta a vylezla z něj kdekoliv, třeba i v noci. A přitom jsem neměla ani ponětí, co se děje v ulicích kolem mě. Teď už vím, že holky nemaj v noci co courat v odlehlých uličkách. A taky, že chodit všude pěšky je úplně jiné, než se vždycky tak svobodně a nezávisle dovézt kamkoliv autem. Příště zůstávám doma. I kdyby mě do Liberce lákal Brad Pitt, tak nejdu. Ani za milion!!!

Já vím, no. Vy to všichni víte, ale já jsem to nevěděla.

(Níže mapa mé trasy s vyznačenými výskyty predátorů. :) Takže bacha na ně!)




A kluci: Nenechávejte svý holky chodit večer po Liberci samotné, i když jsou jisto jistě jinak velkými hrdinkami, které to odmítají, jako já.

neděle 10. června 2018

Talisman s příběhem

"Byl krásný horký červnový večer a všude kvetly lípy. Vzal mě na úžasnou pizzu s hříbky a cestou zpátky k němu domů mě chytl za ruku. Už v tu chvíli se mi podlamovala kolena, ale pak zastavil pod rozkvetlou lípou, pevně mě objal a začal líbat. Za to mohla ta sladká omamná vůně! Nedokázala jsem vnímat čas ani prostor. Jen tu vůni a sílu toho okamžiku v přítomnosti. Utrhl jeden kvítek, odhrnul mi vlasy - tak něžně, až mě to zašimralo po celém těle - a strčil mi jeden kvítek za ucho. Pak jsme šli dál, ale on se na mě při chůzi stále díval a já zase na něho. Doma jsem kvítek lípy opatrně vytáhla a schovala si ho navždy do přívěsku, který má pro mě nevyčíslitelnou hodnotu. A vždycky, když se na něj podívám nebo se ho dotknu, přenese mě právě do toho jedinečného okamžiku s jedinečným člověkem jednoho červnového bezstarostného večera, jehož kouzlo je navěky ukryto do tohoto květu."


neděle 3. června 2018

Schované na potom

"Kačenko, udělej nějaké hezké etikety na ty jahodové marmelády."
Tak máme úžasné vílí Winx marmelády.  



Kéž by tak šly na potom schovat i všechny hezké chvíle...

pátek 18. května 2018

Ve čtyřce

Je to čtrnáct měsíců, co jsem se přestěhovala.
Už zase jsem dnes bezmyšlenkovitě zmáčkla čtyřku.
Jenže já teď bydlím ve dvojce. 
A takhle je to se vším.
Jezdím do čtyřky, ve které jsem bydlela čtrnáct let, abych pak sjela do dvojky, na křižovatce odbočím postaru vlevo, místo vpravo, po probuzení si plánuju odskočit do nedaleké pekárny pro ještě teplé housky k sobotní snídani, ale tady žádná pekárna není, takže už navěky budu snídat ty včerejší, projdu v obchodě kolem rozkvetlých surfinií a už si je nadšeně nakládám do nákupního vozíku, že si je konečně vysadím na balkón, který už ale nemám, v noci se děsím, kam odešel ten, co spí vedle mě, co vedle mě nespí už šest let, šmátrám, mžourám, zmateně brejlím na dveře, které nejsou dveřmi mojí ložnice, protože tam žádné nebyly, než si můj tak příšerně nedokonalý a tupý mozek uvědomí, že jsem už dávno jinde. Kdy už to konečně pochopí? A co když nikdy? No potěš koště.
Jenže totiž... smůla - já jsem můj mozek. Takže to nemám ani na koho svést.
Stále čeká na reset, ale nějak pořád nemůžu najít to správné tlačítko a tak pořád jen šmátrám a jezdím zběsile nahoru a dolů, a když ke mně do výtahu náhodou (to je tak blbá náhoda vždycky!) stihne přistoupit ten slizký soused, co ho nemám ráda, usměje se na mě a řekne: "Jéé, tak aspoň nejedete sama, žejo?", vpálím mu do tváře: "Já ale chci být sama!".
Já chci zpátky svojí čtyřku.
A nebo třeba třináctku! Tam to musí být úplně žůžo. Daleko od lidí s výhledy až na protilehlou polokouli a tak.


čtvrtek 10. května 2018

Kdopak to začaroval nebesa nad Rýnem?

Kdopak to začaroval nebesa nad Rýnem?
Moje rty proměnil v úsměvy nad vínem?
Můj pohled sklopený rozhořel v toužebný?
Všední den s večerem na moment kouzelný?
Vytvořit vzpomínku na celý život je tak nesmírně snadné, až mě ta lehkost pokaždé šokuje. Teď, zrovna teď doma už zase nesedím. Courám se prastarou dlážděnou Bolkerstrasse - nejdelším barem na světě, uprostřed tančících, smějících se, milujících se, bavících se lidí, kteří prostě ještě včas jen pochopili totéž, co já, že "svět patří těm, kteří si ho užívají" (Giacomo Leopardi)...
Tohle je můj svět, po kterém si můžu chodit, kam se mi zachce. Naprosto kamkoli. Stačí jen vykročit. Je jedno, kam. Funguje to. Třeba jako dnes vyblbnout se v dřevěné hospůdce jako patnáctiletá na Neunundneunzig Luftballons a jiné německé pecky se skvělou společností. 😂
Warum ist die Nacht manchmal so kurz?


úterý 8. května 2018

V údolí řeky Düssel

V krásném hrázděném domě, v jakém jsem vždycky chtěla být, ne na něj koukat jen zvenčí, natož strávit noc, poslouchám to ticho teplé květnové noci rozprostřené nad městem v údolí řeky Düssel pohlcena půvabem rozkvetlých rododendronů v očekávání nad dalším slunečním dnem v Severním Porýní - Vestfálsku, nejlidnatější zemi Německa. A teď tu mají ještě mě. Jsem ráda, že jsem se jim sem ještě vešla. 😊
Tak teda dík a dobrou.


neděle 6. května 2018

Slunce, teplo, motýli

Sobotní výlet s Kačenkou na Lounsko spojený s přírodovědnou expedicí za poklady české přírody. 
Tak na tohle jsem od října osm měsíců čekala! Slunce, teplo, motýli, výlety, voda v letním parnu, zmrzka na pěší zóně, kraťasy, luční kvítí doma ve váze, večerní posezení na mezi spolu s cvrčky a hvězdami... atd. atd. Rychle si to jaro, léto a babí léto užít, než mě zase na osm měsíců hodí do zimy, mokra a hnusně dlouhé nekonečné tmy.

Okouzlující šalvěj luční

Vrcholná póza na Číčově


"Čau lidi!", řekl svou památnou větu 5. května 2018 Jan Hus a za ním se samou hrůzou věžičky Kostela sv. Mikuláše v Lounech nevěřícně otřepaly. :)

Pohled z lavičky na lounském náměstí. Přesně z té, ze které jsem takhle koukávala do korun stromů před 24 lety. Pořád stejně krásný pohled, pořád stejná atmosféra a moje hlava v oblacích, jen ty stromy už byly nějak větší...

Na, tady máš kytičku... <3 Už je ve váze v kuchyni a je to ta nejkrásnější kytice, jakou jsem mohla dostat.

Oblý Číčov v Českém středohoří. Já se tady v té oblasti té oblosti prostě nemůžu nabažit. :)

sobota 5. května 2018

Nasaď mi na chvíli, do břicha motýly

Přírodovědnou výpravu za vzácnými rostlinami, motýly a krystalky aragonitu na Lounsko nám s Kačenkou na vrcholu Číčova obohatil svou profesionální pózou na sluníčku jeden z nejkrásnějších a největších českých motýlů - otakárek fenyklový.
Jeho vzácnější kolega otakárek ovocný byl proti němu velký neposeda. Poletoval radostně z květu na květ a veškerým našim snahám o portrét úspěšně odolával. Jakmile jsme se přestaly snažit o fotku, nalétával na nás a provokoval k dalším a dalším pokusům. Ale marně. Byl přeci jen obratnější. My, dvounozí tvorové, jsme proti těmto kouzelným vílám proměněným v nejladnější a nejbarevnější tvorečky na českém nebi úplní hromotlukové.
Po chvíli jsem měla ale pocit, že se ze mě stává motýl, jak jsme na vrcholu poletovaly za ním.  Což by mi ani trochu nevadilo. Po celý svůj život trvající od dubna do října bych poletovala nad Číčovem, občas zapózovala dychtivým turistům a tím by byla moje úloha na tomto světě završena.
Hru na honěnou, kterou s námi hrál neporazitelný otakárek ovocný, jsem natočila tady. (Tady ne. Jinde.)


pondělí 30. dubna 2018

Čarování za soumraku

Já a Ivanův kavyl trávíme spolu letošní čarodějnice... 
To jsou ty rozkošné heboučké bílé vousky, ten kavyl. 
Kavyl Ivanův - vážně kouzelná a fascinující silně ohrožená rostlina (C2), na kterou jsem se přijela podívat, hezky mě tu pošimrala po prstech (existuje snad v české přírodě něco něžnějšího?) a já jí za to hezky poděkovala, protože takové setkání je prostě výjimečné a zaslouží si pořádné muchly muchly. 
Jedná se o stepní trávu, takže ji v ČR najdeme jen v nejteplejších a nejsušších územích. Tam, kde se ostrůvkovitě udrželo bezlesí po celý holocén (mladší čtvrtohory) až dodnes. Chápete to? Prostě místo, kde 11700 let nerostl les a tahle rostlina je pořád tady.
Takových míst už moc není. V Rusku je dokonce zapsán v Červené knize. A já si ho tu jen tak hladím a on tu tak prostě stojí, kouká se do úžasné krajiny Českého středohoří na mé milované Lounsko a čeká pořád na toho svého Ivana. (Máme toho hodně společného.  Ani jeho Ivan už nikdy nepřijde. Ale to jsem mu neříkala. Mrzelo by ho to.)
Zde se nachází kavylovo vzácné naleziště. Přírodní rezervace Tobiášův vrch. Unikátní také tím, že každá světová strana je jiná a na každé roste něco jiného. Třeba koniklec luční český. Je to jasný? Český! Máme svůj koniklec. 
Co teda ale nemůžu pochopit je to, že se někdo vydá do tak chráněné přírodní rezervace podívat se na vzácné rostliny a nechá na úplně holém kopci hromadu počůraných papírových kapesníčků. Nemohl si odskočit dole v houští prostě. Nechutný, odporný, hnusný čuňata!
Ale dost bylo chrochtání a kochání se kouzelnými výhledy s kavylem. Jde se čarovat. 



Vlevo Raná, vpravo Milá. :) A vpředu čarodějka duhová, jejíž nohu šimrají vousky Kavyla Ivanova. 



A takhle jsem večer na Tobiášově vrchu řádila. 
Vrch Tobiášův, Kavyl Ivanův... a já? Čí jsem? Ničí nejsem. Já jsem prostě svá. 
Dívala jsem se mezi Oblík a Ranou, za nimiž na Ohři vykukuje královské město Louny, ve kterém jsem strávila své 4 pubertální roky, sedávala na chrámových schodech, na lavičce na náměstí pod rozkvetlými lípami; na polích Lounska sbírala kameny za valníkem, za což jsem ve svých 15 letech dostala své úplně první vydělané peníze; sbírala brambory, zaváděla chmel, okopávala řepu (cukrovou, a tak jsem jednu rozseknutou motyčkou neodolala neochutnat  ), a pak zdejší kravičky dojila, telátko rodila a jeho kudrlinky pak hladila. 
Na Oblíku (ten oblý vlevo) nám naše fyzikářka vyprávěla, proč nám zalehnou uši, když seběhneme rychle dolů... ale my jsme seběhli tak rychle, že jsme konec neslyšeli. Prostě jsme jí utekli. A taky jsme měli ty zalehlé uši. 
Vypravila jsem se tento večer svými čáry do budoucnosti, ale v myšlenkách jsem se poklonila i minulosti. Mám to tu ráda. 


Kouzelné květy. Jako ale fakt kouzelné! No fakt! :) To je na nich přeci vidět, ne?

Vyhlížím, kam dnes večer poletím. 

Všechna moc soustředěná do plamínku...

To v tomto kraji jsem si v 90. letech snila o všem, co si teď plním...


...některé noci jsou magické

České středohoří, Tobiášův vrch, Lounsko - tohle místo jsem si pro dnešní večer vybrala



Troška z mého filipojakubského dvouhodinového čarování.
Úplně všechna přání, která jsem od vás dostala, vybavena tou největší mocí za poslední roky, jsem předala dál. Spojila jsem síly tří planet, přírody, duchů a mě v jednom z nejkouzelnějších večerů za poslední roky. Teď už je to na vesmíru. 











Volám tě, Venuše

Moji milí,
v těchto dnech má oblíbená Venuše (ten maličký, ale přesto mocný bod vlevo dole od úplňku na fotografii z noci na dnešek) vládne Býku, ve kterém jsem se narodila a dostávám tak tedy neskutečnou moc. Cítím, jak moje síla s každou minutou roste! Dokonce tak moc, že mně samotné už bohatě stačí a tak ji nabízím i vám.
Dnes je navíc magická filipojakubská noc umocněná ještě něčím - výjimečným a extra silným růžovým úplňkem ve Štíru, což je neopakovatelná konstelace, která mi dává nekonečné možnosti splnit jakékoliv přání.

Nemůžete najít lásku? Živoříte s penězi? Potřebujete někoho uzdravit? Nebo máte nějaké jiné šlechetné přání? :)

Napište mi do zpráv. Dnes večer budu čarovat za každého z vás. Cíleně, konkrétně a magickou silou vyslanou do vesmíru. Ale pozor, jen bílou magií s dobrými úmysly. Žádné záškodňácké úmysly jako poslat kurděje na tu a tu, protože mi přebrala toho a toho! Já jsem hodná čarodějka. ;)

Všichna přání, která mi stihnete dnes do 19 hodin napsat, budou vyslyšena a já už se postarám o to, aby v tuto noc všechny síly vesmíru, Země, ohně, duchů, bohů a mého srdce pomohly i vám. <3




sobota 14. dubna 2018

Chudáku, občane německý

Chudáku, občane německý, nemůžeš v neděli ve své zemi nakupovat? Nevadí, jeď do Česka. Tam se maká víkend nevíkend, neděle, svátky, přesčasy, dvanáctky a šesté směny. My, Češi, jsme tu totiž pro vás Němce.
My nepotřebujeme být se svými rodinami, vidět vyrůstat naše děti a věnovat se svým koníčkům nebo jít v neděli do parku. My se vrtáme v automobilových součástkách do vašich aut, šijeme do nich potahy nebo sedíme za kasou, usmíváme se na vás a máme dobrý pocit u srdce, že si můžete v neděli koupit rohlík.

Ottokarplatz, Zittau, Německo

Nejúžasnější HD obrazovka pod sluncem

Nejúžasnější HD obrazovka pod sluncem

Rathaus Zittau, Německo