Ve čtyřce

Je to čtrnáct měsíců, co jsem se přestěhovala.
Už zase jsem dnes bezmyšlenkovitě zmáčkla čtyřku.
Jenže já teď bydlím ve dvojce. :-/

A takhle je to se vším.
Jezdím do čtyřky, ve které jsem bydlela čtrnáct let, abych pak sjela do dvojky, na křižovatce odbočím postaru vlevo, místo vpravo, po probuzení si plánuju odskočit do nedaleké pekárny pro ještě teplé housky k sobotní snídani, ale tady žádná pekárna není, takže už navěky budu snídat ty včerejší, projdu v obchodě kolem rozkvetlých surfinií a už si je nadšeně nakládám do nákupního vozíku, že si je konečně vysadím na balkón, který už ale nemám, v noci se děsím, kam odešel ten, co spí vedle mě, co vedle mě nespí už šest let, šmátrám, mžourám, zmateně brejlím na dveře, které nejsou dveřmi mojí ložnice, protože tam žádné nebyly, než si můj tak příšerně nedokonalý a tupý mozek uvědomí, že jsem už dávno jinde. Kdy už to konečně pochopí? A co když nikdy? No potěš koště.

Jenže totiž... smůla - já jsem můj mozek. Takže to nemám ani na koho svést.

Stále čeká na reset, ale nějak pořád nemůžu najít to správné tlačítko a tak pořád jen šmátrám a jezdím zběsile nahoru a dolů, a když ke mně do výtahu náhodou (to je tak blbá náhoda vždycky!) stihne přistoupit ten slizký soused, co ho nemám ráda, usměje se na mě a řekne: "Jéé, tak aspoň nejedete sama, žejo?", vpálím mu do tváře: "Já ale chci být sama!".

Já chci zpátky svojí čtyřku.
A nebo třeba třináctku! Tam to musí být úplně žůžo. Daleko od lidí s výhledy až na protilehlou polokouli a tak.

Kdopak to začaroval nebesa nad Rýnem?

Kdopak to začaroval nebesa nad Rýnem?
Moje rty proměnil v úsměvy nad vínem?
Můj pohled sklopený rozhořel v toužebný?
Všední den s večerem na moment kouzelný?
<3

Vytvořit vzpomínku na celý život je tak nesmírně snadné, až mě ta lehkost pokaždé šokuje. Teď, zrovna teď doma už zase nesedím. Courám se prastarou dlážděnou Bolkerstrasse - nejdelším barem na světě, uprostřed tančících, smějících se, milujících se, bavících se lidí, kteří prostě ještě včas jen pochopili totéž, co já, že "svět patří těm, kteří si ho užívají" (Giacomo Leopardi)...

Tohle je můj svět, po kterém si můžu chodit, kam se mi zachce. Naprosto kamkoli. Stačí jen vykročit. Je jedno, kam. Funguje to. Třeba jako dnes vyblbnout se v dřevěné hospůdce jako patnáctiletá na Neunundneunzig Luftballons a jiné německé pecky se skvělou společností. 😂

Warum ist die Nacht manchmal so kurz?

V údolí řeky Düssel

V krásném hrázděném domě, v jakém jsem vždycky chtěla být, ne na něj koukat jen zvenčí, natož strávit noc, poslouchám to ticho teplé květnové noci rozprostřené nad městem v údolí řeky Düssel pohlcena půvabem rozkvetlých rododendronů v očekávání nad dalším slunečním dnem v Severním Porýní - Vestfálsku, nejlidnatější zemi Německa. A teď tu mají ještě mě. Jsem ráda, že jsem se jim sem ještě vešla. 😊

Tak teda dík a dobrou.

Kvíz

Kolik bodů si zakroužkujete vy?

Slunce, teplo, motýli

Sobotní výlet s Kačenkou na Lounsko spojený s přírodovědnou expedicí za poklady české přírody. <3

Tak na tohle jsem od října osm měsíců čekala! Slunce, teplo, motýli, výlety, voda v letním parnu, zmrzka na pěší zóně, kraťasy, luční kvítí doma ve váze, večerní posezení na mezi spolu s cvrčky a hvězdami... atd. atd. Rychle si to jaro, léto a babí léto užít, než mě zase na osm měsíců hodí do zimy, mokra a hnusně dlouhé nekonečné tmy.

Okouzlující šalvěj luční

Vrcholná póza na Číčově

"Čau lidi!", řekl svou památnou větu 5. května 2018 Jan Hus a za ním se samou hrůzou věžičky Kostela sv. Mikuláše v Lounech nevěřícně otřepaly. :)

Pohled z lavičky na lounském náměstí. Přesně z té, ze které jsem takhle koukávala do korun stromů před 24 lety. Pořád stejně krásný pohled, pořád stejná atmosféra a moje hlava v oblacích, jen ty stromy už byly nějak větší...

Na, tady máš kytičku... <3 Už je ve váze v kuchyni a je to ta nejkrásnější kytice, jakou jsem mohla dostat.

Oblý Číčov v Českém středohoří. Já se tady v té oblasti té oblosti prostě nemůžu nabažit. :)

Nasaď mi na chvíli, do břicha motýly

Přírodovědnou výpravu za vzácnými rostlinami, motýly a krystalky aragonitu na Lounsko nám s Kačenkou na vrcholu Číčova obohatil svou profesionální pózou na sluníčku jeden z nejkrásnějších a největších českých motýlů - otakárek fenyklový.

Jeho vzácnější kolega otakárek ovocný byl proti němu velký neposeda. Poletoval radostně z květu na květ a veškerým našim snahám o portrét úspěšně odolával. Jakmile jsme se přestaly snažit o fotku, nalétával na nás a provokoval k dalším a dalším pokusům. Ale marně. Byl přeci jen obratnější. My, dvounozí tvorové, jsme proti těmto kouzelným vílám proměněným v nejladnější a nejbarevnější tvorečky na českém nebi úplní hromotlukové.

Po chvíli jsem měla ale pocit, že se ze mě stává motýl, jak jsme na vrcholu poletovaly za ním. :) Což by mi ani trochu nevadilo. Po celý svůj život trvající od dubna do října bych poletovala nad Číčovem, občas zapózovala dychtivým turistům a tím by byla moje úloha na tomto světě završena.

Hru na honěnou, kterou s námi hrál neporazitelný otakárek ovocný, jsem natočila tady. (Tady ne. Jinde.)