Talisman s příběhem

"Byl krásný horký červnový večer a všude kvetly lípy. Vzal mě na úžasnou pizzu s hříbky a cestou zpátky k němu domů mě chytl za ruku. Už v tu chvíli se mi podlamovala kolena, ale pak zastavil pod rozkvetlou lípou, pevně mě objal a začal líbat. Za to mohla ta sladká omamná vůně! Nedokázala jsem vnímat čas ani prostor. Jen tu vůni a sílu toho okamžiku v přítomnosti. Utrhl jeden kvítek, odhrnul mi vlasy - tak něžně, až mě to zašimralo po celém těle - a strčil mi jeden kvítek za ucho. Pak jsme šli dál, ale on se na mě při chůzi stále díval a já zase na něho. Doma jsem kvítek lípy opatrně vytáhla a schovala si ho navždy do přívěsku, který má pro mě nevyčíslitelnou hodnotu. A vždycky, když se na něj podívám nebo se ho dotknu, přenese mě právě do toho jedinečného okamžiku s jedinečným člověkem jednoho červnového bezstarostného večera, jehož kouzlo je navěky ukryto do tohoto květu."

Schované na potom

"Kačenko, udělej nějaké hezké etikety na ty jahodové marmelády."
Tak máme úžasné vílí Winx marmelády. :) <3

Kéž by tak šly na potom schovat i všechny hezké chvíle...

Ve čtyřce

Je to čtrnáct měsíců, co jsem se přestěhovala.
Už zase jsem dnes bezmyšlenkovitě zmáčkla čtyřku.
Jenže já teď bydlím ve dvojce. :-/

A takhle je to se vším.
Jezdím do čtyřky, ve které jsem bydlela čtrnáct let, abych pak sjela do dvojky, na křižovatce odbočím postaru vlevo, místo vpravo, po probuzení si plánuju odskočit do nedaleké pekárny pro ještě teplé housky k sobotní snídani, ale tady žádná pekárna není, takže už navěky budu snídat ty včerejší, projdu v obchodě kolem rozkvetlých surfinií a už si je nadšeně nakládám do nákupního vozíku, že si je konečně vysadím na balkón, který už ale nemám, v noci se děsím, kam odešel ten, co spí vedle mě, co vedle mě nespí už šest let, šmátrám, mžourám, zmateně brejlím na dveře, které nejsou dveřmi mojí ložnice, protože tam žádné nebyly, než si můj tak příšerně nedokonalý a tupý mozek uvědomí, že jsem už dávno jinde. Kdy už to konečně pochopí? A co když nikdy? No potěš koště.

Jenže totiž... smůla - já jsem můj mozek. Takže to nemám ani na koho svést.

Stále čeká na reset, ale nějak pořád nemůžu najít to správné tlačítko a tak pořád jen šmátrám a jezdím zběsile nahoru a dolů, a když ke mně do výtahu náhodou (to je tak blbá náhoda vždycky!) stihne přistoupit ten slizký soused, co ho nemám ráda, usměje se na mě a řekne: "Jéé, tak aspoň nejedete sama, žejo?", vpálím mu do tváře: "Já ale chci být sama!".

Já chci zpátky svojí čtyřku.
A nebo třeba třináctku! Tam to musí být úplně žůžo. Daleko od lidí s výhledy až na protilehlou polokouli a tak.

Kdopak to začaroval nebesa nad Rýnem?

Kdopak to začaroval nebesa nad Rýnem?
Moje rty proměnil v úsměvy nad vínem?
Můj pohled sklopený rozhořel v toužebný?
Všední den s večerem na moment kouzelný?
<3

Vytvořit vzpomínku na celý život je tak nesmírně snadné, až mě ta lehkost pokaždé šokuje. Teď, zrovna teď doma už zase nesedím. Courám se prastarou dlážděnou Bolkerstrasse - nejdelším barem na světě, uprostřed tančících, smějících se, milujících se, bavících se lidí, kteří prostě ještě včas jen pochopili totéž, co já, že "svět patří těm, kteří si ho užívají" (Giacomo Leopardi)...

Tohle je můj svět, po kterém si můžu chodit, kam se mi zachce. Naprosto kamkoli. Stačí jen vykročit. Je jedno, kam. Funguje to. Třeba jako dnes vyblbnout se v dřevěné hospůdce jako patnáctiletá na Neunundneunzig Luftballons a jiné německé pecky se skvělou společností. 😂

Warum ist die Nacht manchmal so kurz?

V údolí řeky Düssel

V krásném hrázděném domě, v jakém jsem vždycky chtěla být, ne na něj koukat jen zvenčí, natož strávit noc, poslouchám to ticho teplé květnové noci rozprostřené nad městem v údolí řeky Düssel pohlcena půvabem rozkvetlých rododendronů v očekávání nad dalším slunečním dnem v Severním Porýní - Vestfálsku, nejlidnatější zemi Německa. A teď tu mají ještě mě. Jsem ráda, že jsem se jim sem ještě vešla. 😊

Tak teda dík a dobrou.

Kvíz

Kolik bodů si zakroužkujete vy?

Slunce, teplo, motýli

Sobotní výlet s Kačenkou na Lounsko spojený s přírodovědnou expedicí za poklady české přírody. <3

Tak na tohle jsem od října osm měsíců čekala! Slunce, teplo, motýli, výlety, voda v letním parnu, zmrzka na pěší zóně, kraťasy, luční kvítí doma ve váze, večerní posezení na mezi spolu s cvrčky a hvězdami... atd. atd. Rychle si to jaro, léto a babí léto užít, než mě zase na osm měsíců hodí do zimy, mokra a hnusně dlouhé nekonečné tmy.

Okouzlující šalvěj luční

Vrcholná póza na Číčově

"Čau lidi!", řekl svou památnou větu 5. května 2018 Jan Hus a za ním se samou hrůzou věžičky Kostela sv. Mikuláše v Lounech nevěřícně otřepaly. :)

Pohled z lavičky na lounském náměstí. Přesně z té, ze které jsem takhle koukávala do korun stromů před 24 lety. Pořád stejně krásný pohled, pořád stejná atmosféra a moje hlava v oblacích, jen ty stromy už byly nějak větší...

Na, tady máš kytičku... <3 Už je ve váze v kuchyni a je to ta nejkrásnější kytice, jakou jsem mohla dostat.

Oblý Číčov v Českém středohoří. Já se tady v té oblasti té oblosti prostě nemůžu nabažit. :)

Nasaď mi na chvíli, do břicha motýly

Přírodovědnou výpravu za vzácnými rostlinami, motýly a krystalky aragonitu na Lounsko nám s Kačenkou na vrcholu Číčova obohatil svou profesionální pózou na sluníčku jeden z nejkrásnějších a největších českých motýlů - otakárek fenyklový.

Jeho vzácnější kolega otakárek ovocný byl proti němu velký neposeda. Poletoval radostně z květu na květ a veškerým našim snahám o portrét úspěšně odolával. Jakmile jsme se přestaly snažit o fotku, nalétával na nás a provokoval k dalším a dalším pokusům. Ale marně. Byl přeci jen obratnější. My, dvounozí tvorové, jsme proti těmto kouzelným vílám proměněným v nejladnější a nejbarevnější tvorečky na českém nebi úplní hromotlukové.

Po chvíli jsem měla ale pocit, že se ze mě stává motýl, jak jsme na vrcholu poletovaly za ním. :) Což by mi ani trochu nevadilo. Po celý svůj život trvající od dubna do října bych poletovala nad Číčovem, občas zapózovala dychtivým turistům a tím by byla moje úloha na tomto světě završena.

Hru na honěnou, kterou s námi hrál neporazitelný otakárek ovocný, jsem natočila tady. (Tady ne. Jinde.)

Čarování za soumraku

Já a Ivanův kavyl trávíme spolu letošní čarodějnice... <3

To jsou ty rozkošné heboučké bílé vousky, ten kavyl. :)
Kavyl Ivanův - vážně kouzelná a fascinující silně ohrožená rostlina (C2), na kterou jsem se přijela podívat, hezky mě tu pošimrala po prstech (existuje snad v české přírodě něco něžnějšího?) a já jí za to hezky poděkovala, protože takové setkání je prostě výjimečné a zaslouží si pořádné muchly muchly. :)

Jedná se o stepní trávu, takže ji v ČR najdeme jen v nejteplejších a nejsušších územích. Tam, kde se ostrůvkovitě udrželo bezlesí po celý holocén (mladší čtvrtohory) až dodnes. Chápete to? Prostě místo, kde 11700 let nerostl les a tahle rostlina je pořád tady.

Takových míst už moc není. V Rusku je dokonce zapsán v Červené knize. A já si ho tu jen tak hladím a on tu tak prostě stojí, kouká se do úžasné krajiny Českého středohoří na mé milované Lounsko a čeká pořád na toho svého Ivana. (Máme toho hodně společného. :) Ani jeho Ivan už nikdy nepřijde. Ale to jsem mu neříkala. Mrzelo by ho to.)
Zde se nachází kavylovo vzácné naleziště. Přírodní rezervace Tobiášův vrch. Unikátní také tím, že každá světová strana je jiná a na každé roste něco jiného. Třeba koniklec luční český. Je to jasný? Český! Máme svůj koniklec. :)

Co teda ale nemůžu pochopit je to, že se někdo vydá do tak chráněné přírodní rezervace podívat se na vzácné rostliny a nechá na úplně holém kopci hromadu počůraných papírových kapesníčků. Nemohl si odskočit dole v houští prostě. Nechutný, odporný, hnusný čuňata!

Ale dost bylo chrochtání a kochání se kouzelnými výhledy s kavylem. Jde se čarovat. ✨⭐

Vlevo Raná, vpravo Milá. :) A vpředu čarodějka duhová, jejíž nohu šimrají vousky Kavyla Ivanova. 

A takhle jsem večer na Tobiášově vrchu řádila. :)
Vrch Tobiášův, Kavyl Ivanův... a já? Čí jsem? Ničí nejsem. Já jsem prostě svá. :)

Dívala jsem se mezi Oblík a Ranou, za nimiž na Ohři vykukuje královské město Louny, ve kterém jsem strávila své 4 pubertální roky, sedávala na chrámových schodech, na lavičce na náměstí pod rozkvetlými lípami; na polích Lounska sbírala kameny za valníkem, za což jsem ve svých 15 letech dostala své úplně první vydělané peníze; sbírala brambory, zaváděla chmel, okopávala řepu (cukrovou, a tak jsem jednu rozseknutou motyčkou neodolala neochutnat :) ), a pak zdejší kravičky dojila, telátko rodila a jeho kudrlinky pak hladila. :)
Na Oblíku (ten oblý vlevo) nám naše fyzikářka vyprávěla, proč nám zalehnou uši, když seběhneme rychle dolů... ale my jsme seběhli tak rychle, že jsme konec neslyšeli. Prostě jsme jí utekli. A taky jsme měli ty zalehlé uši. :)

Vypravila jsem se tento večer svými čáry do budoucnosti, ale v myšlenkách jsem se poklonila i minulosti. Mám to tu ráda. 

Kouzelné květy. Jako ale fakt kouzelné! No fakt! :) To je na nich přeci vidět, ne?

Vyhlížím, kam dnes večer poletím. 

Všechna moc soustředěná do plamínku...

To v tomto kraji jsem si v 90. letech snila o všem, co si teď plním...

...některé noci jsou magické

České středohoří, Tobiášův vrch, Lounsko - tohle místo jsem si pro dnešní večer vybrala

Troška z mého filipojakubského dvouhodinového čarování.

Úplně všechna přání, která jsem od vás dostala, vybavena tou největší mocí za poslední roky, jsem předala dál. Spojila jsem síly tří planet, přírody, duchů a mě v jednom z nejkouzelnějších večerů za poslední roky. Teď už je to na vesmíru. 

<3

Volám tě, Venuše

Moji milí,
v těchto dnech má oblíbená Venuše (ten maličký, ale přesto mocný bod vlevo dole od úplňku na fotografii z noci na dnešek) vládne Býku, ve kterém jsem se narodila a dostávám tak tedy neskutečnou moc. Cítím, jak moje síla s každou minutou roste! Dokonce tak moc, že mně samotné už bohatě stačí a tak ji nabízím i vám.
Dnes je navíc magická filipojakubská noc umocněná ještě něčím - výjimečným a extra silným růžovým úplňkem ve Štíru, což je neopakovatelná konstelace, která mi dává nekonečné možnosti splnit jakékoliv přání.

Nemůžete najít lásku? Živoříte s penězi? Potřebujete někoho uzdravit? Nebo máte nějaké jiné šlechetné přání? :)

Napište mi do zpráv. Dnes večer budu čarovat za každého z vás. Cíleně, konkrétně a magickou silou vyslanou do vesmíru. Ale pozor, jen bílou magií s dobrými úmysly. Žádné záškodňácké úmysly jako poslat kurděje na tu a tu, protože mi přebrala toho a toho! Já jsem hodná čarodějka. ;)

Všichna přání, která mi stihnete dnes do 19 hodin napsat, budou vyslyšena a já už se postarám o to, aby v tuto noc všechny síly vesmíru, Země, ohně, duchů, bohů a mého srdce pomohly i vám. <3

Chudáku, občane německý

Chudáku, občane německý, nemůžeš v neděli ve své zemi nakupovat? Nevadí, jeď do Česka. Tam se maká víkend nevíkend, neděle, svátky, přesčasy, dvanáctky a šesté směny. My, Češi, jsme tu totiž pro vás Němce.
My nepotřebujeme být se svými rodinami, vidět vyrůstat naše děti a věnovat se svým koníčkům nebo jít v neděli do parku. My se vrtáme v automobilových součástkách do vašich aut, šijeme do nich potahy nebo sedíme za kasou, usmíváme se na vás a máme dobrý pocit u srdce, že si můžete v neděli koupit rohlík.

Ottokarplatz, Zittau, Německo

Nejúžasnější HD obrazovka pod sluncem

Nejúžasnější HD obrazovka pod sluncem

Rathaus Zittau, Německo

Do Litvy za první pampeliškou

Když mi bylo 19, začala jsem mít první touhy podívat se do Litvy. Na tu plachetnici, co tam kotví. Bože, ta byla tak krásná! V 90. letech se konal i zájezd Pobaltím, ale byl zrušen z důvodu nezájmu. Od té doby čekala Litva 22 let na to, než jsem si svůj sen o ní mohla uskutečnit. Právě teď.

A protože přede mnou byly 4 dny velikonoční dny volna, neváhala jsem ani chvíli a prostě se v pátek ráno sebrala, nasedla do auta a jela, aniž bych si cokoliv naplánovala. 

Nevěděla jsem, kde budu spát, co budu jíst, jaké to tam bude... V tu chvíli jsem navíc ani netušila, že můj výlet bude zase spojený s mými věčnými boji s lásku k těm nesprávným mužům, což dodávalo celému tomu mému cestování ještě další rozměr... :-/

Nic moc jsem si nebalila. Jen ručník, hygienické potřeby, čisté spodní prádlo do zásoby, tričko a tři tatranky s lahví vody. Navíc mé auto nebylo vůbec v dobrém stavu. I když bylo čerstvě po STK, byl to dost velký hazard, protože se mi klepal volant, z pravého kola se ozývaly rány, brzdový systém byl údajně zrezlý, ale žádný strach nebyl tak silný, aby ho mé nadšení a radost nepřekonaly. A taky takový ten nutkavý pocit, že prostě musím vyrazit. Že nic není horšího, než sedět doma na Velikonoce s nabarvenýma vajíčkama, která nemám komu dát...

Tak jsem tedy se zatajeným dechem vyrazila a nemohlo mě zastavit vůbec nic. Snad jen upadlé kolo někde po cestě, ale moc jsem si přála, abych těch 3000 km dojela domů vpořádku a mohla z té Litvy aspoň něco vidět. 

Vlakem, busem nebo letadlem bylo vše příliš komplikované a já neměla čas být závislá. Miluju tu svobodu, kdy mohu usednout za volant a odjet kamkoli se mi zachce...

Obrovské kolony na dánici před Varšavou oddalovaly můj příjezd do Litvy a zvyšovaly tak můj strach, kde budu tuhle noc spát, protože se už nestihnu ubytovat.

Kolony a nic moc stav mého auta byly dva důvody, proč jsem poprvé někam vyrazila, aniž bych měla rezervovaný hotel. Pořád tu totiž hrozilo, že nedojedu do určeného cíle, že někde zkejsnu a tak jsem musela vše přizpůsobovat aktuální situaci. Což se ve výsledku ukázalo jako moc hezké, protože spontánní rozhodnutí jsou ta nejlepší a nebyla jsem tak po celé 4 dny vázaná vůbec ničím. Vše se odehrávalo tak, jak jsem zrovna chtěla a měla chuť. 

Cestování mi vždycky dodá odvahu. Pocítim to hned druhý den, jak se bojím míň a míň. A když se vrátím domů, jsem jiná...

Nějaký plán jsem v hlavě měla a ten zněl: "Už první noc přespat někde v Litvě, pak jet na nejvyšší horu Litvy, pocourat se po Vilniusu, druhou noc strávit v přístavu v Klaipedě a podívat se na Horu Křížů." To bylo vše. Skutečnost byla ale taková, že mě pohltí a nadchne už samotná cesta a když jsem pak pozdě večer překročila polsko-litevskou hranici, čas se posunul navíc ještě o hodinu dál, bylo mi v tu chvíli všechno jedno, jak jsem byla šťastná. A že jsem neměla podrobnější plán? Na co? Litva se mi ukázala úplně celá ve své kráse. Viděla jsem velká města, přístav, moře, zapadlé vesnice i litevský venkov připomínající spíše (pro mě poněkud depresivní, ale přesto krásný) Sovětský svaz. Měla jsem blankytné ráno a druhý den zase celý den lilo. Což mému výletu dodávalo svou vlastní neopakovatelnou atmosféru a ať už bylo jakékoliv počasí, brala jsem to takové, jaké to je. Tohle je prostě Litva.



Toto jsou mé autentické zápisky, které si sem uchovávám hlavně pro sebe a vždycky, když si budu potřebovat zaměstnat hlavu, budu si je tu číst a vzpomínat na moje šílená spontánní rozhodnutí.

Robinsonka z Mazovského Ostrova

Velký pátek 30. 3. 2018, 17:52

Ostrów Mazowiecki, Ostrołęka, Mazovské vojvodství, Polsko
200 km od litevských hranic

Po deseti hodinách jízdy čerstvě pohnojeným Polskem (na širých polích tedy) a se sluníčkem v autě i nad hlavou, které mi připomnělo prázdniny a letní dobrodružství, dávám si pauzu na pumpě a kochám se kopretinami na toaletě. Už to potřebuju. Jsem pokakaná strachy sama tisíc kilometrů od domova na cestě do Litvy, netuším, kde dnes svou zvlněnou a nevymluvenou hlavu složím a vážně jsem uvítala pokladní na pumpě s jejím "dzień dobry" s takovým tím pocitem: "Jee, člověk. A mluví! A já taky." :) 

Přeci jen deset hodin v autě bez jediného slova, to už člověku hrabe. První tři hodiny jsem si zpívala, pak jsem si opakovala strašně důležité fráze v litevštině typu "To je mořská štika nebo platýz?" :), komentovala polské zprávy v rádiu, kde byla také hlavním tématem naše nová česká hymna a šaškování kolem toho, ale ve varšavských kolonách (Varšava totiž nemá obchvat :-/ ) už došla mi slova a já si v tu chvíli chtěla někomu položit hlavu na rameno a on by mě chytl za ruku a řekl: "Neboj, to zvládnem. V autě spát nebudem. A dojedem až k tomu Baltu, i plachetnice bude. I na tu nejvyšší horu Litvy tě dostrkám, i kdybych tě tam měl odnést na ramenou." Kopretiny mě ale zase hezky vrátily do jara a zpátky na cestu za dobrodružstvím do litevského přístavu Klaipeda, o kterém jsem si snila jako malá. Sice se mi chce brečet, ale taky jsem pořádně šťastná a svobodná a to přebije všechny moje fňuky.

Tak Robinsonka opouští tenhle Ostrov Mazovský a hladí volant s prosbou, aby ji autíčko dovezlo tam, kam si to ta holka nezbedná zase usmyslela.

Miluju ten adrenalin a očekávání z toho, co ještě přijde. Ty letošní Velikonoce jsem zvolila trošku netradičně. I když i Litevci pletou pomlázku z vrbového proutí... a všude voní ryby, med a brambory se smetanou...

Na pumpě jsem si koupila toast a zjistila, že je slovenský. Můj toast cestoval 800 km až sem na sever Polska. Je to takový cestovatel, asi jako já. Ovšem ta ekologická stopa... :-/ No, ale zase jsem podpořila čistě slovenskou firmu, která se takhle vypracovala vlastní pílí, což mě těšilo.

Slunce už zapadá nad řekou Nerew pramenící v Bělověžském pralese a tady už po průtoku Běloruskem stává se z ní mohutný tok. A já jsem u toho. <3

Ostrov Mazovský bylo město, ve kterém už jsem si opravdu potřebovala oddechnout. Nejenže jsem měla za sebou 10 hodin jízdy, ale také jsem strávila hodinu v pomalu popojíždějící koloně před tímhle městem na dálnici, která se vlastně teprve staví. Asi 20km úsek po provizorní silničce mezi stovkami ruských kamiónů. Což bylo příšerné a já v tu chvíli měla fakt krizi. 

Jak jsem tam tak popojížděla na odpoledním sluníčku, napsal mi zrovna Dan... Zrovna v moment, ve kterém jsem si tak moc chtěla s někým povídat a nebylo absolutně s kým. Zrovna v moment, ve kterém jsem se potřebovala "nadechnout", dostat vzpruhu a tak moc toužila po někom, komu to můžu aspoň jen říct.

Dan je ženatý muž, který mi občas píše. Už asi 7 měsíců. Tím, že je ženatý, tak jsem se ho pokoušela ignorovat. Což se mi až do této chvíle celkem i dařilo, ale tímto momentem bylo veškeré mé snažení o ignoraci v háji.

Dan si vzpomněl, jak ještě kdysi po škole procestoval s kamarádem autostopem Pobaltí a začal si vybavovat, jaké to tam tehdy bylo. Moc tam chtěl být se mnou. A já v tu chvíli zase tady s ním... 

S Danem jsme si pak už psát nepřestali. Podržel mě psychicky pak druhou noc v Klaipedě, kde jsem uléhala strašně unavená, vyčerpaná s pokousanou nohou od psa (o tom budu psát dál) a když jsem se pak ráno probudila, měla jsem zase všechna svá odhodlání a šílené plány zpátky.

Po mém příjezdu do ČR jsme se i sešli... ale to už nepatří konkrétně do tohoto příběhu... V tuto chvíli je to pro mě stále ženatý muž, kterého jsem si prostě až příliš oblíbila a snažím se od něj odpoutat... :-/

Dan mi pak už po zbytek mého výletu dělal společnost aspoň ve zprávách a mě těšilo, že mám komu své zážitky povídat.

Spát jsem chtěla už v Litvě

Velký pátek 30. 3. 2018, 21:12 středoevropského času, 22:12 litevského času

Marijampolė, Litva 

To je tak nefér přijet někam večer v 9 a ono už je tam 10! :-)

Ano, spát jsem už chtěla v Litvě. Mohla jsem se ubytovat někde v Polsku u hranic s Litvou, ale já nechtěla. Chtěla jsem se probudit v úplně nové mně neznámé zemi úplně poprvé. Ten pocit je totiž neopakovatelný a naprosto úžasný.

V autě jsem spát po zkušenosti s nocí strávenou v autě na mé cestě k Baltu v roce 2012 nechtěla. Byla jsem tehdy strašně rozlámaná, jak jsem si nemohla natáhnout nohy a vadilo mi, že je do auta vidět. A já teď potřebovala načerpat síly na můj velký výlet.

Z České Lípy jsem do Litvy vyrazila ráno v 7:30 a cesta do Litvy mi autem trvala 13 hodin. Původně jsem měla v úmyslu vyrazit už v 5 nebo v 6 hodin, jenže ten večer před odjezdem jsme měli firemní bowling, ze kterého jsem se vrátila domů kolem 2 hodiny v noci. Když mi ráno ve 4:30 zazvonil budík, tak jsem myslela, že se mi to jenom zdá. Sice jsem vstala, ale cítila jsem, že prostě odjet ještě nemůžu a po půlhodině přemlouvání a probouzení se, jsem si šla ještě na hodinu lehnout. Takže jsem na tu dlouhou cestu vyrážela totálně nevyspalá, ale tak strašně natěšená, že mě při životě držela po celou dobu dost vysoká dávka adrenalinu v mém těle. Občas jsem nechápala, kde ho mé tělo ještě bere.

Díky mému nezměrnému nadšení, radosti, těšení se a vzrušení z nových zážitků daleko od domova jsem toho celkově moc nenaspala. Prostě to nešlo. Nemohla jsem spát štěstím. :-)

První noc v cizí zemi

Velký pátek 30. 3. 2018, 22:51 středoevropského času, 23:51 litevského času

Marijampolė, Litva 

Měla jsem štěstí. Hostel Keta, který mi booking.com vyhodil, byl čistý a do 11 hodin večer bylo možné se ubytovat. Já si ale v půl jedenácté večer žádnou rezervaci přes booking.com už nedělala. Prostě jsem to riskla rovnou. Recepční tam ale žádná nebyla, venku stáli dva muži a kouřili cigaretu. Samu sebe občas překvapuju... :) Muži mluvili jen rusky a jak se později ukázalo, s angličtinou jsem se v Litvě téměř nečapala. Poradili mi, ať zavolám na číslo, které bylo na dveřích, že se určitě domluvím na rezervaci.

Vytočila jsem číslo, ozval se ženský hlas a hned na začátku mě uzemnil, že "Nět english. My gavaríme parúsky". No tak dobřeeee. Tady jsem na východě. 

Tak jsem hned v 11 večer vyždímaná po cestě lovila z hlavy ruštinu, omlouvala jsem se, že otravuju takhle pozdě bez rezervace a to jsem byla překvapená, kolik jsem té ruštiny vylovila.

Takže s angličtinou se tu zatím v Litvě moc nechytám. 😊 Aspoň bude legrace.

Tak já se učím celou cestu labas vakaras (litevsky dobrý večer), abych jim udělala na recepci radost a oni na mě hned "dóbrovo vjéčora" (ukrajinsky). Chvíli mu teda trvalo, než vybrejlil v 11 večer na parkovišti před hotelem z mé značky na autě to "CZ", ale já mu to prominula, když se na mě tak hezky usmíval... 😍 

Dostala jsem pokoj č. 2 hned u recepce, postele jsou tu taky 2 a zaplatit mám až ráno.

A měsíček skoro v úplňku krásně mi svítil na cestu a už mám v hlavě milión míst, kam se musím tady v Marijampole podívat, i když jsem tu plánovala jen přespat. Třeba Park poezie. Nebýt vyřízená po 14 hodinách v autě, tak se jdu normálně ještě v noci "guljáť v párke". :)

Ale úplně nejhorší pro mě je, že já si ještě nezvykla na náš letní čas a oni mi tu ZASE všechno posunuli o další hodinu dřív!


V jiné časové zóně jsem prvně v životě. Pro spoustu lidí normálka, ale já z toho mám vánoce. 😊

Měsíček mě doprovázel celý večer. Bude 23 hodin a já zaparkovala u hostýlku v prvním větším městě v Litvě v Marijampole. 

Jsem tak nadšená a šťastná! :)

Jen škoda, že nemám tu radost s kým sdílet na místě. A tak si píšu své zážitky a pocity do mobilu a teď je tady čtete.

První noc v Litvě, juchů! :)

A jde se spinkat. Ale ne moc. Samým vzrušením nemůžu usnout a ráno vstanu brzo. Ještě napsat Danovi dobrou noc a v 1 zavřít očka.

Pátek 30. 3. 2018, 23:32 středoevropského času, sobota 31. 3. 2018, 00:32 litevského času
Marijampolė, Litva

Tak co? Jak je u nás v pátek? Tady už je sobota. A dobrý. 😂

Akorát teda jak zavřu oči, vidím před sebou ty nekonečný šňůry ruských kamionů. 😊

Výhled z mého pokoje. Svítání v Marijampole. Je krásné, ale mrazivé ráno -3°C.

Za pokoj jsem platila až ráno kartou 25 € (650 Kč).

To je poezie

Sobota 31. 3. 2018, 8:38

Marijampoles Poezijos Parkas, Litva

Hezké ráno z Litvy. :)
Kam jinam si v 7 ráno zajít načerpat energii a nasát romantiku s vycházejícím sluníčkem a modrou oblohou, než do Parku poezie? :)

Freya Stark byla cestovatelka. Nebojácná, čestná, šarmantní, plná ideálů a střípků naivity. S těmi ideály a naivitou bysme si mohly podat ruce, kdyby v roce 1993 nezemřela, když jí bylo sto let.

Dnešní ráno je úchvatné a slovy nepopsatelné. Nemohla jsem dospat a když jsem ráno běhala po parku podél řeky a hřála se v jarních paprscích, chtělo se mi řvát radostí. Ale byl to Park poezie. Tam se neřve. :) Maximálně tak přednáší nějaká krásná báseň. Třeba slečně rozložené pod vrbou na velkém kulatém kameni.

Nebo to byla víla...? 😊 A já jsem v pohádce.

Pomník k výročí 1000 let Litvy... no jo no, vypadá to dost funkcionalisticky, já vim. Ale přesto to má své kouzlo, ne?

   

Sluníčko, tak už vylez a pořádně mě zahřej! Mám úplně prokřehlé ruce.

Jdete si tak ráno v 8 po městě a v parku někdo sedí na židli. :) Je to Jonas Jablonskis - lingvista a reformátor standardní litevštiny. Šikovný pán.

I když je konec března, mráz si s námi ještě hraje. A tady kouzlí krystalky ledu na lavičce.

Nešiukšlink!

Malá bazilika Svatého Michaela

Litevský bojovník na koni tasící meč byl všude. A taky všude vlály červené vlajky s litevským státním znakem právě tohoto výjevu. Na benzínkách, na domech, na hradech, podél silnic... Což mi opět připomnělo tak trošku Švýcarsko a jeho "vlajkovou národní hrdost".

U nás vlaje vlajka možná tak na hradě....

Když ono se to tak často mění, že si to tam radši budeme psát rukou, že? :)

:-)

Vyrážím za dalším dobrodružstvím

Lesní bobulky

Sobota 31. 3. 2018, 10:00

Marijampolė, Litva

Bože, ty jejich lesní bobulky všude! 😍
A po tomhle rozkošném šťavnatém barevném koláčku s dary z litevských lesů prokládanými tvarohem jsem ještě neodolala taštičce doslova nacpané brusinkami... ❤

Nasnídaná, spokojená, na cestě do Vilniusu a taky mě čeká fakt náročný výšlap na nejvyšší litevskou horu Aukštojas u běloruských hranic. 😊 Snad to dám, tyjo. Měří naprosto šílených 294 metrů! 😂

Na nejvyšší horu Litvy

Sobota 31. 3. 2018, 12:08
Medininkai, Litva

S nejvyšší horou Litvy, která se jmenuje Aukštojas a měří 294 metrů, je to legrační: "V roce 2004 specialisté z Ústavu Geodézie při Gediminasově Technické Univerzitě ve Vilniusu naměřili pomocí GPS výšku 293,84 m n. m. Zatímco výška 500 m vzdáleného Juozapinės kalnas, do té doby považovaného za nejvyšší bod Litvy, byla změřena 292,7 m n. m." :D

Což je tak trošku naprd, protože původní nejvyšší hora Juozapinės se jim hodila víc. Byla dostupnější a hezčí. Aukštojas stojí u lesa a musí se k němu kolem usedlosti se soukromým pozemkem, přes který rozhodně nedoporučuji chodit (v Litvě nemají domy ploty), takže z toho má dotyčný obyvatel asi opravdu velkou radost.

Vše jsem samozřejmě musela prozkoumat. Celou dobu se učili, jaká je jejich nejvyšší hora a ono to je jinak. Jako kdyby teď někdo v ČR přišel a řekl, že Sněžku nééé, že nejvyšší je úplně jiná. :)

Je to tak trochu paradox, že nejvyšší hora Litvy (kterou wikipedie nazývá jen kopcem :) ) se nachází v oblasti zvané Běloruské vrchy. A pak je mi taky divné, že když jsem se vracela domů přes rusko-litevsko-polské trojmezí úplně na druhé straně Litvy, to má nadmořskou výšku 450 m, tak jak to, že Aukštojas je nejvyšší? Mám spoustu otázek. :)

(Aukštojas byl jedním z nejdůležitějších bohů v litevské pohanské mytologii, byl považován za tvůrce světa.)

Na vrcholu je dřevěná rozhledna (pokud tedy umíme rozeznat, kde je vrchol). :D Z dálky to moc poznat nejde, ale je tam ta rozhledna, takže to víme.

Jsou to ale opravdu končiny. 3 km odsud už je Bělorusko, domky řídce rozmístěné po zvlněném kraji (hory byste tu hledali marně) a neměla jsem z toho jinak úplně dobrý pocit. (No prostě jsem se tam sama fakt bála, ale touha objevovat byla silnější.)

Aukštojas, jakožto nejvyšší hora Litvy, nebyla jako lokalita dosud založená na facebooku, takže jsem to udělala za Litevce já. :) Teď už mohou zaklikávat, že tam byli. Ale nejspíš jim to bude asi úplně jedno. :D

Co mi však přijde absurdní je, že když jde člověk na nejvyšší horu Litvy, vylítne na něj rozzuřená bílá čivava z úplně posledního domu v severském stylu široko daleko, dál už jsou jen za 3 km běloruské hranice a ta čivava se mi normálně zakousne do lýtka, proděravěla mi rifle a já pak v autě zjistila, že jsem prokousnutá 2x do krve, takže super, teď musím do antirabického střediska a dostat co nejdřív preventivní injekce, o kterých nás kdysi dávno učili ve škole a o kterých jsem si myslela, že se mě nikdy týkat nebudou. Vzteklina je smrtelná nemoc a v ČR byla sice naposledy zaznamenána v roce 2003, ale v Litvě se pořád vyskytuje a Bělorusko ji pro změnu neřeší vůbec. Což jsem až tak slyšet nechtěla. V těch končinách jsem byla sama, měla jsem strach a zazvonit u majitele nešlo, protože by mě mezitím ta čivava asi celou sežrala! Navíc bůhví, kdo by mi přišel otevřít. A třetí fakt: asi by se mi vysmál, kdybych po něm chtěla, že je pes očkovaný proti vzteklině. To je povinné u psů a koček jen u nás. Nejbližšího veterináře měl 45 km ve Vilniusu. Fakt mám na ní vztek. Tak doufám, že to bude ok. :-/

Už vidím, jak to doktorce vysvětluju: "Tak já jsem jela sama na nejvyšší horu Litvy a pokousal mě tam u běloruských hranic pes". Nemohla jsem si vybrat rizikovější oblast fakt. Já ale do téhle doby netušila, že se čivavy mohou vrhat po lidech a rvát jim z těla maso... (Jinak mám pejsky ráda. :) ).

Vrchol Aukštojasu (ten název jsem se učila asi tak pět hodin - pořád jsem říkala Aukštias :).

Ach ten pocit, když dosáhnu vrcholu... :)

Cestou k nejvyšší původní hoře Juozapinés, kde je taky balvan a krásná dřevěná socha pohanského boha. Ale centimetry jsou holt centimetry, to se musí dodržovat. :)

Typické severské usedlosti cestou na nejvyšší horu Litvy

Vidíte tam vzádu tu nejvyšší horu Litvy s rozhlednou, ano? Nemůžu za to, že stromy jsou vyšší. :D

Ohniště na Aukštojasu

To je tak krásně... mytologické! 

Rozdíl výšek obou "hor" je 1,14 m.

Video z náročné cesty na vrchol.

Atmosféra ve Vilniusu

Sobota 31. 3. 2018, 14:25

Vilnius, Litva

Sluncem zalitý Vilnius a já nechala jsem se pohltit atmosférou starých úzkých uliček se všemi těmi lidmi, co se sem v dnešní velikonoční sobotu přišli taky jen tak pomaličku courat a mít radost, že je po zimě.

Přejedu teď tuhle placatou zemičku až k Baltu a opouštím Vilnius, který mi v mnohém připomínal Brno. Taky má půl milionu obyvatel a nad ním se tyčí hrad.

A teď se tady tyčím taky já. 😂
Určitě ze mě mají radost, jako já z nich. 😊

Katedrála Svatého Stanislava

Nádherný Kostel Svaté Anny

Fotí mě Číňan a já pak zase fotila jeho. Ještě, že ty asijské turisty mám. Při cestování o samotě se sama fotím hrozně špatně.

Sobota 31. 3. 2018, 15:50

Vilnius, Litva

"Každý má právo být šťastný“ a „Každý má právo být nešťastný“.

To jsou jediné dva odstavce ústavy recesistického mikronároda Republika Užupis ("Zářečí" - jakože "za řekou Vilnia") nacházející se ve čtvrti Vilniusu přezdívané pro svůj bohatý umělecký život "litevským Montmartrem".

Užupis byl vyhlášen republikou 1. dubna 1997, má rozlohu 0,6 km² a žije v něm asi 7 000 lidí. Původně zde bylo židovské ghetto. Po vyhlazení židovské populace za 2. světové války oblast zchátrala, levné nájmy sem lákaly hlavně bohémské typy.

V Užupisu bydlel i můj oblíbený básník Konstanty Ildefons Gałczyński. Jeho Začarovaná drožka mě doprovází spontánně životem taky od roku 1997, kdy jsem ji objevila. "Miluji tě... když roztloukáš vajíčko ladně... ba i tehdy, když lžička na zem ti spadne." 😊 Krásný prostě! Umím jeho básničky nazpaměť a jsem z toho tady nějaká očarovaná. Jsem tady. Plně uplatňující své právo z prvního odstavce zdejší ústavy. :)

Na břehu řeky si můžete zahrát na klavír nebo strčit prádlo do kamenné pračky.  :) Přidávám i krátké video se zdejší poklidnou atmosférou půvabného jarního dne, ve kterém se mi zastavil čas...
Ne. Já jsem si ho zastavila...

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie u řeky Vilnia

Od Běloruska k Baltu přes celou Litvu

Sobota 31. 3. 2018, 15:50

Vilnius, Litva

Auta na dálnici v Polsku: Polsko, Polsko, Německo, Německo, Británie, Německo, Polsko, Německo, Německo, Německo, Belgie, Německo... asi jak se Poláci zaměstnaní v zahraničí vrací na svátky domů...

Dálnice v Litvě: Litva, Litva, Litva, Litva... 100 km jedno Bělorusko a zase Litva, Litva, Litva...
Za 300 km po litevských dálnicích jsem nepotkala žádného Němce, Brita, Čecha... 

Oni si tu prostě tak jako spokojeně žijí a jezdí a zdá se, že tahle země nikoho příliš neláká a nezajímá a přitom je tak krásná...

Za první pampeliškou...

Sobota 1. 4. 2018, 19:28
přístav Klaipėda, Litva

Tak jsem se konečně dočkala. Tuhle původně finskou plachetnici jsem kdysi uviděla na obrázku a od té doby byla pro mě symbolem dálek a dobrodružství. Tiše jsem si snila, že se na ní jednou přijedu podívat. To "jednou" trvalo 22 let. A teď tu stojím, tají se mi dech, jak je krásná a větší, než na obrázkách, jen plachty měla zrovna stažené kvůli větru, který foukal od Baltského moře fakt ledový a při 1°C mě docela zábly ruce, ale nějak mi to nevadilo, stejně jsem se vduchu smála a říkala si, jak jsem přesně tohle už dlouho potřebovala.

V době mého vytváření snů o loďce jsem si dopisovala s jednou Litevkou z Kaunasu jménem Jurgita a ta mě učila litevsky počítat, posílala mi litevské mince, známky a já byla nadšená. Tehdy jsme si slíbily, že až v Litvě rozkvete první pampeliška, přijedu se tam podívat...

Pampelišek za tu dobu rozkvetly už milióny a já ani netuším, kde je teď Jurgity konec. Chtěla jsem k lodičce přidat symbolicky fotku první pampelišky, ale ač je dnes poslední březnový den, není tu nikde ani jeden kvítek. Jen pár sněženek pod oknem mého hostelu, v němž právě teď ležím na manželské posteli bez manžela a vychutnávám si ten prostor i s velkou francouzskou dekou, kterou mám jen pro sebe a prohlížím si u toho dnešní fotky, z nichž tuto sem vkládám.

A k tomu ještě video z klaipedského přístavu těsně po západu slunce, protože tu atmosféru s radostně křičícími racky bych mohla poslouchat roky.

Moře. Kurský záliv. Lodě. Spousta lodí, plachetnic a rybářů. A taky párů na romantické procházce k zálivu při západu slunce, z nichž jeden jsem se rozhodla otravovat a tak mám tuhle fotku. :)

Má své kouzlo být u moře na Velikonoce.

Je krásná. Chápu, proč má angličtina výjimku a loď pro ně není věc (it), ale ona (she). Kráska s vysokými stěžni. Plachetnice Meridianas na řece Danė ústící do Baltského moře. 

Hotel ve starém mlýně.

Šla jsem se taky podívat na západ slunce nad Kurským zálivem... (byly 2°C a prudký vítr)

Už mu v tý vodě asi byla zima, tak leze ven. :-)

Sobota 1. 4. 2018, 21:03
supermarket "iki", Klaipėda, Litva

Zabarikádované regály s alkoholem v obchodech - důsledek zákazu prodeje alkoholu v Litvě po 20 hodině večer do 10 do rána. Litevci totiž vypijí nejvíce alkoholu na osobu na světě, takže litevská vláda vloni schválila zákon platný přesně tři měsíce od 1.1.2018, který navíc zakazuje, aby se alkoholu dotkla (nesmí vzít do ruky ani lahev!) osoba mladší 20 let a také zakazuje veškerou reklamu na alkohol. Čímž se tento zákon stal jedním z nejpřísnějších na světě.

Já jsem si tedy nevšimla, že by tu zachraňovali opilé občany opilí lékaři s opilými policisty, kteří projíždí křižovatkami mezi opilými řidiči a opilými matkami s kočárky, jejichž starší děti na ně čekají opilé doma, jak se uvádí v jednom článku. (To byla snad věta z diktátu na i/y ne? :) ).

Litevce vnímám jako velmi milé, upovídané, svérázné a hrdé obyvatele, které hodně dlouho pořád někdo utiskoval, a tak teď nadšeně všude (na pumpách, obchodech, ulicích i zahradách) vlají červené vlajky s litevským státním znakem rytíře tasícího meč na koni, což byl původně znak Litevského velkoknížectví, ve své době největšího státu Evropy. A to se mi líbí. Nám náš dvouocasý lev vlaje asi jen na hradě. :-/

Každopádně barikády v litevských supermarketech jen podtrhují právě tu jejich svéráznost, která mi stále tak trošku připomíná Švýcarsko. Ale jenom ta svéráznost.

Neděle 1. 4. 2018, 8:58
Guest House Poilsis Jums, Klaipėda, Litva

Joo, tak do dvojky mám vhodit ty klíče při odjezdu. :)

Prostě východ. Jsem přeci jen v bývalém Sovětském svazu. Na co angličtinu, když tu máme tu krásnou azbuku? Je důležité si po příjezdu přečíst všechny potřebné informace! 😂

Miluju země, kde nerozumím ani slovo. Je to pro mě výzva. Bifluju se o sto šest. Ale stejně mám pocit, že ta slova píšou pozpátku. To se kolikrát nedá ani přeříkat. Si to zkuste. Kdo dá napoprvé třeba ŠIAULIAI??? Tam teď jedu mimochodem. Ale třeba ŠIPLIŠKI jsou fajn. :)
A ještě lepší, když ani nedokážu přečíst v jiných jazycích písmo. Třeba taková kulaťoučká gruzínština, která používá své písmo. :) Litevštinu mám ale ráda za to, že přejala z češtiny Husův vynález diakritiku. Proto se to tak hezky čte. Když tam teda není ta tečka nad e, která ve mně vždycky vyvolá pocit, že je to jen nedotáhnutá čárka a mám tendenci jim to opravovat.

Litevština (spolu s lotyšštinou vedle u sousedů) je jazyková větev, která je nejvíce příbuzná právě naší slovanské větvi. Taky skloňují, ale pozor jo! V jejich jazyce neexistují žádné výjimky! To čeština je výjimek plná. Asi je teda potřebujeme no. 😊


No nic. Terezas jde ještěs k mořis a pak zpátkys do Republikos Českos. :) Neměla jsem v úmyslu udělat tu přednášku o litevštině. Ale nějak jsem se zase unesla. :)

Guest House Poilsis Jums v Klaipedě byl jediným místem v Litvě, kde jsem se domluvila anglicky. Ruštinu jsem ale taky potřebovala (jak je vidět z informačního letáčku na pokoji). 

Mladý muž, který na mě čekal v 18 hodin, aby mi dal klíč, byl komunikativní, milý a já měla velkou radost, protože jsem si tenhle pokoj rezervovala v noci v Marijampole, kde mi na booking.com vyskočil jako "last minute" nabídka, takže jsem na něj dostala 10 % slevu a ještě dalších 10 %. Takže za krásný čistý a útulný pokoj v Klaipedě jsem na Velikonoce zaplatila 21 € (530 Kč). Tuhle cenu kolem pětistovky považuju za naprosto úžasnou za takový komfort s vlastní koupelnou a velkou manželskou postelí, ze které jsem zase psala Danovi, jak je to tu hezké a jaké by to asi bylo, kdybychom večer do toho pokoje vstoupili spolu... 

Deštivé ráno u Baltu

Neděle 1. 4. 2018, 9:54

Baltské moře, poblíž přístavu Klaipėda, Litva

Ráno jsem ještě chtěla k moři. Jsem mořem fascinována. Miluju ho. Dovedla bych se do těch vlnek dívat hodiny a poslouchat, jak krásně šumí. Je mi jedno, že fouká silný vítr, jsou jen 2 °C a prší. Mám na sobě dvě bundy a rukavice. Jsem tak šťastná...

Balt v Litvě o Velikonocích

Barely v litevských vlajkách

Sto tisíc křížů

Neděle 1. 4. 2018, 12:46
Hora Křížů, Šiauliai, Litva

Návštěvu posvátného místa všech Litevců - Horu křížů - jsem naplánovanou měla, jenže tím, že je trošku bokem (na severu Litvy kousek od hlavní silnice na Rigu), chvíli jsem měla strach, že se sem podívat nestihnu. Ale nakonec jsem tohle místo vidět prostě musela.

Vloni jsem četla nějaký článek o 10 nejděsivějších místech planety a tohle místo v něm bylo. Když už jsem do Litvy jela, nemohla jsem si to nechat ujít, to je jasný! :)

V ten den lilo jako z konve, fičel vichr, byly 3 stupně a v tomhle počasí bičována deštěm jsem šla na Horu křížů... Až mě z toho mrazilo. A ne jen z toho větru. Jak se tam tak pomalu v dáli vykreslovala silueta pahorku s kříži, cítila jsem pokoru a tajil se mi dech.

Těch křížů je tam totiž sto tisíc! A není to jen takový pahorek (Litevci tomu říkají "hora", ale oni všemu tady říkají hora, i když tu žádné hory nemají, protože ta nejvyšší měří 293 m a tohle má zrovna 105 m), je to opravdu jedinečné místo. V blízkosti stával hrad livonských rytířů a v roce 1831 zde byli pochováni bojovníci proti ruské nadvládě, čímž byly vztyčeny první kříže. Ty se postupně rozrůstaly, jak tam lidé nosili také své kříže. V tehdejším Sovětském svazu bylo toto místo ale trnem v oku jakožto nežádoucí náboženský symbol a tak byl pahorek několikrát srovnán buldozery, jenže Litevci jsou národ, který se jen tak nevzdává a kříže začali stavět znovu a znovu a znovu, až to ti Sověti prostě nakonec 1985 vzdali.

V roce 1993 přivezl osobně Litevcům papež Jan Pavel II. dřevěnou sochu Krista.

Pahorkem jsem se prošla, četla texty na křížích, některé jsou opravdu desítky let staré, některé mají i příběh. A do toho tak krásně lilo, což vytvářelo unikátní atmosféru toho místa

Když jsem procházela vrcholkem, jedna slečna mě poprosila, abych jí vyfotila. Byla to dvacetiletá Sheena z Filipín. Na uších chlupaté klapky, fialový baťůžek jak do města, žádný deštník a byla tak strašně moc ukecaná, že jsem koulela oči. Aha, další blázen jako já! :) Ale ona je větší. Přiletěla včera do Rigy, odkud se dnes vydala autobusem do nedalekého Šiauliai, odsud dalším busem k zastávce u odbočky na Horu křížů a pak 25 minut pěšky až sem. Byla chudák celá zmoklá, ale veselá, nadšená a šťastná, jako já. Říkala mi, že když včera bylo tak krásně slunečno a teplo, že si udělá hezkou procházku. :) Lilo, ale nevzdala to. Do Šauliai jsem už jí vzala aspoň autem a celou dobu mi vyprávěla, jak cestuje po světě, taky sama, protože jí zajímají státy, které nikoho nezajímají... třeba tohle Pobaltí. Z Rigy se měla přesouvat do Estonska, Finska a do Petrohradu v Rusku. Strašně jsme se nasmály, když vyprávěla, jak byla (taky jako já) včera ve Vilniusu a tam potkala 68letého Skota, který se tam procházel v kiltu a uvidí se znovu v Helsinkách. Nebo když popisovala cestu litevským busem, při které řidič neustále stíral orosené přední okno rukou, protože skrz něj neviděl. :)
Ve spoustě věcí jsem se poznávala i já, ale Sheena mě prostě dostala. Sama ve dvaceti vydat se do světa.


No, je fakt, že jak jsem právě teď přijela domů, dala si sprchu a myslím tak na ty uplynulé předchozí dny v Litvě, říkám si, že jsem to ale fakt blázen vydat se sama do neznámé země, do takových končin s rozbitým autem (které teď ale nakonec nějakým zázrakem najelo 3000 km), kde bych se těžko dovolala nějaké pomoci, kde na venkově je všude pustina. Jasně, že jsem měla strach, ale NĚCO bylo silnějšího, než strach... Teď se bojím zpětně. :D Ale to už můžu. Jsem ráda, že jsem vpořádku doma.

Tlaková níže nad Pobaltím

Neděle 1. 4. 2018, 14:36
na dálnici poblíž Šiauliai, Litva

Uf. Já to normálně vzdávám. Musela jsem zastavit, protože uz tři hodiny držím křečovitě volant, až mě bolí ruce, aby mě to nehodilo do lesa a mám pocit, že řídím vodní člun místo auta, jak rozrážím hluboké kaluže ve vyjetých kolejích na silnici. Nechápu, kde pořád už třetí den moje tělo vyrábí adrenalin.

Strašně tady uprostřed Litvy leje, že ani stěrače nestíhají, ale nespěchám, i když bych ráda stihla ještě jednu zastávku u ruských hranic, ale zdá se, že noc bude šílená a doma budu tak zítra dopoledne tímhle tempem. No, beztak nemám nabarevná vajíčka! 😊

Snažím se zachovat klid doprovodným zpěvem písniček z rádia a oni zrovna hrají od A-ha Crying In the Rain... béééé. :-/

A taky je mi trochu smutno, že dnes tak uplakanou Litvu musím už opustit.

Stejně jsem ráda, že se hlavní město Litvy nejmenuje třeba Šiauliai, ale Vilnius, takže to v pohodě přečtu. :-)
Co je mi ale záhadou je fakt, že narozdíl od Litvy má Lotyšsko i Estonsko své hlavní město u moře, takže strategicky je jejich hlavní město i přístavem. Litva ne. To má svůj přístav jménem Klaipėda (nejstarší město v zemi a také jediný námořní přístav Litvy), do které jsem se jela taky podívat a jako na potvoru hlavní město Vilnius musí být na úplně opačném konci země 45 km od běloruských hranic. To nechápu. Co tam jako dělá? Proč tam? No, to musím ještě vyzkoumat, protože Vilnius je plný starých památek, takže už tam stojí opravdu dlouho.


Na hranici svého strachu

Neděle 1. 4. 2018, 14:41
Skaudvile, Litva
Tak. A teď mi začíná nejdobrodružnější úsek celé cesty. Tenhle text si sem píšu, protože jsem (plánovaně) sjela z dálnice končící v Kaliningradu a čeká mě sto kilometrů divočinou po silnicích třetí třídy (netuším, jak budou po zimě vypadat) hlubokými lesy podél ruských hranic tak těsně, že nebudu moct být zřejmě připojená, protože mě to nejspíš připojí na ruského operátora. A Rusko není v EU, no. :)

Snad to dám do tmy, jinak se asi strachy v tom dešti a končinách tady pominu. I když to mě na tom svým způsobem vlastně láká. 😊

No, on mě smích přejde, když vidím ty strašidelné severské domky řídce rozházené po krajině, až si kolikrát říkám, kdo tam asi bydlí? Muž se sekyrou... nebo motorovou pilou... 😱
Radši jedu.
Už jsem se v autě zamkla a modlím se, aby těch 150 km na polskou hranici dojelo do civilizace.

Teplo tu je, naftu mám, zakousnu si litevský chleba s estonským salámem a oči přilepím na šťopky.

Jeden důležitý poznatek: Silnice 3. třídy v Litvě nejsou silnice.
Jakmile jsem odbočila na onu obávanou cestu, asfalt zmizel a byla tam jen jakási hnědočervená uježděná hlína s miliónem hlubokých děr na metru čtverečním. Vzhledem k tomu, že jsem už během příjezdu čekala, kdy mému autu v žalostném stavu upadne pravé kolo nebo něco podobného (a modlila se, aby mě dovezlo aspoň do té Litvy... a třeba ještě zpátky, což se taky nakonec povedlo, přestože jsem s ním najezdila za 4 dny 3000 kilometrů), po 1 kilometru jízdy šnečí rychlostí jsem usoudila, že takhle jet prostě 100 kilometrů nemůžu, že je to vážně riskantní... jakože doopravdy už ale... a začala se bát. Dostala jsem se na hranici svého strachu, který už jsem nebyla schopna překonat a tak jsem se vrátila zase zpátky na silnici a zvolila trošku delší objízdnou trasu, ale po asfaltu. I když ani tyhle končiny (třebaže s asfaltem) ve mně nevzbuzovaly moc pozitivní pocity v tom celodenním šedivém slejváku...

Neděle 1. 4. 2018, 17:24
50 km od polské hranice, Litva

Když jsou paneláky z cihel, tak jsou to cihláky? :)

Tak jako ono by to nevypadalo tak ponuře, kdyby nelilo, ale svítilo sluníčko a byla modrá obloha. Jenže prostě lilo a tím pádem celý ten litevský venkov vypadal depresivně a já jsem si začala připadat jak za dob Sovětského svazu, jehož Litva byla velmi dlouho součástí.

Hop do Ruska

Neděle, 1. 4. 2018, 18:55
Vištyněc, Kaliningradská oblast, Rusko

Tady je zima, jak v Rusku.
Jo já jsem v Rusku! 😊

No, ale taky je to i tím, že zrovna tohle území je nejchladnějším místem v Polsku. Psali to na té tabuli.
Na ruském území jsem fotila jak divá a až pak jsem si přečetla právě na té tabuli, že se na ruské části nesmí fotit a proto tam mají Rusáci tu kameru za plotem s ostnatým drátem. Hm, tak jo. Takže čekám návštěvu z KGB, dopis od Putina nebo tak něco. :)

Celý den v Litvě lilo a tady na rusko-litevsko-polském trojmezí lije dál. Radost mi to ale nezkazilo. Když jsem se vrátila k autu, oslovil mě tam Kolja. :) Běhal kolem nadšeně a všechno fotil, jako já. :) Tak se ho ptám (rusky), jestli je z Ruska, čímž jsme zapředli rozhovor.
Ta paní s děckem a mužem, co s nimi přijel autem, je žena jeho bratra. On ženu nemá. Ani doma na Ukrajině, ani v Polsku v Suwalkách, kde teď pracuje. A já jsem jela za manželem? :) Začal se vyptávat. :)

Ježiš to je tak hezký, zrovna Kolja a na ruském území. :) Nicméně numer tělefóna mi dát nestihl, protože auto s rodinkou zatroubilo na odjezd a milý Kolja mi udělal pápá. Ještě jsem mu stihla říct, že Ukrajina je pro mě na dojíždění daleko, ať se netrápí. Tak snad z toho nebude mít dnes večer depku, když mu to nevyšlo.

Překvapuje mě, jak mi poslední tři dny ta vylovená ruština z hlubin mého mozku jde. :)

Tak já jdu udělat noční přejezd celého Polska. Za ty desítky hodin s polskými stanicemi v rádiu už skoro mluvím plynule polsky.

Moje autíčko na parkovišti poblíž trojmezí, kde mě oslovil Kolja.

Pohled z Polska. Vlevo Rusko, vpravo Litva.

Vnější hranice EU mezi Litvou a Ruskem (foceno z Polska). Plot pokračuje dozadu podél Ruska až k Baltskému moři, ale vpravo směrem do Litvy podél hranice s Polskem skončil po pár metrech.

Vladimir ostorožno sleduje nas za kameroj... :-)

Jo ahá! Tak já do Ruska nesmím vstupovat ani to tam fotit... Tak to jsem teda ale zlobivá holka. Čekala jsem, že vyskáče KGB a odvezou k výslechu...

Vzrušující chvilka na rusko-litevsko-polském trojmezí

Jedna noha o hodinu zpátky

Neděle 1. 4. 2018, 18:00 VELČ / 17:00 SELČ
Vygreliai, Marijampolėªs Apskritis, Litva
Sudawskie, Podleské vojvodství, Polsko

To je poprvé v životě, kdy mám jednu nohu o jednu hodinu zpátky. :)

No jo no. Auto mám v jiné časové zóně, než jsem já. Takže mi bude trvat hodinu, než k němu dojdu. :) 

Varšavská noční krize

Noc na Velikonoční pondělí, 2. 4. 2018, 0:27
Varšava, Polsko

Půlnoční Varšava bombarduje mě kolmo svými velikonočními vločkami, nazdobená vajíčka už mají děvčata na ráno připravená, je čas jít do peřin.

Zdá se být to město tak poklidné. A zatím... na varšavské dálnici odehrává se nekonečná noční rallye kamionů. Předjíždějí se ve třech pruzích namačkaní na sebe; ruský, estonský, běloruský... Kdopak asi vyhraje?

Dávám si svou půlhodinku spánku, než auto úplně v tom vichru vychladne a nepůjde zimou spát. Přikrytá kabátem, co jsem si vzala navíc, kdyby byla zima. Nespěchám. Je mi tu dobře. Nikdo mě nečeká. Mně se vlastně domů nechce.

Je tak bezva, že byly čtyři dny volna. Na nějakou dobu jsem teď zase nabažená, vyřáděná a dobitá.

Akorát teda je to fakt nutný potkávat na Velikonoce v chumelenici sypače?  :-/

Mrazivé prosluněné ráno v Německu

Velikonoční pondělí, 2. 4. 2018, 8:38
Ebersbach, Sasko, Německo
Ne, to nejsem zase v Rusku a nečekám, odkud na mě vykoukne Ivánek. :)

Tak snad už dnes poslední zastávka. 😊 Která mi v břízkách dobila energii po náročné cestě z deštivé Litvy, zachumelené Varšavy a tady je přímo úchvatné slunečné velikonoční ráno. 😍

Teď už to mám domů jen kousek. Trošku jsem se projela. Od pátku do pondělí 3000 km. Česko je pátou zemí za posledních 24 hodin. Vůbec se mi nechce spát. To by byla škoda v takový krásný sváteční den.

A co vy, holky? Už jste dnes dostaly na zadek? :) Mě ten můj už teda docela bolí po tom 16hodinovém sezení v autě.

Když cestuju sama a nemám si s kým povídat, za chvíli mi začne hrabat... :)

20minutové povídání v autě sama se sebou

Žiju?

První pracovní den po Velikonocích, úterý 3. 4. 2018, 7:18
doma, Česká Lípa

Někdy mi život přijde až příliš krásný na to, abych věřila, že žiju.

Co když jsem jen v kómatu a tohle všechno se mi zdá jako logická představa toho, co mělo následovat, až se vrátím z cesty domů? A zatím po noční bouračce na dálnici ležím v nemocnici a už se nikdy neprobudím...

Jak tedy poznat, že žiju?
Víte to někdo? :)

Stalo se mi to už v roce 2012, když jsem se tehdy taky vracela autem v noci sama ze spontánního výletu k Baltu. Pak jsem doma vyčerpaná usnula a po probuzení jsem měla pocit, že se mi to jenom zdá. Že takhle úžasný život být ani nemůže. A ten pocit mám od včera, kdy jsem se vrátila z Litvy, zase.

Tak já jdu teda v tom svém snu do práce.

Zajímalo by mě, ve který polský nemocnici ležím. Musí být polská, protože zážitek z litevsko-polské hranice jsem ještě prožila. To vím. :)

Dramatická zápletka pod Aukštojasem

Sobota 31. 3. 2018, 12:30
Medininkai, Litva

Je krátce po poledni. 3 km od běloruských hranic před Aukštojasem u posledního stavení nevím, kudy mám jít dál k vrcholu, který sice vidím před sebou, ale v cestě mi stojí právě toto stavení. Litevské domy nemají ploty. V kotci štěká velký pes. Do mobilu mu přišla SMS "Vítejte v Bělorusku". Všude jen širé pláně, lesy a já přemýšlím, zda můžu projít skrz stavení, abych došla přímo k nejvyšší hoře Litvy.

Spolu s velkým psem zavřeným v kotci na mě ale štěká také bílá čivava. Tasí zuřivě zuby a než stihnu cokoliv udělat, zakousne se mi vší silou do lýtka. Já mám jinak ráda pejsky, ale tohohle odkopnu a za odměnu se do mě zakousne znovu. Bolí to. Utíkám pryč, ale nevím, jak moc jsem pokousaná. Obejdu stavení až na Aukštojas, kde pokračuji dál ve svém objevování.

Jakmile se vrátím do auta, tak zjistím, že mám prokousnuté džíny a rány do krve. Okamžitě se mi vybavují poučky ze základní školy z 80. let, ve kterém nás nabádali, abychom po pokousání psem okamžitě vyhledali lékařskou pomoc kvůli možnému nakažení vztekliny.

Do rány si napatlám antibakteriální gel na ruce a začínám mít strach, protože nevím, co mám dělat. Vím, že se teď má správně jít za majitelem psa, který má předložit, zda je pes očkovaný. To ale platí v ČR. Já jsem na litevsko-běloruské hranici. 45 km od nejbližšího doktora, veterináře, úplně sama, vystrašená při pomyšlení, že budu zvonit někde v opuštěném stavení, ve kterém by mě už nikdo nikdy nenašel.

Vyhledávám si na internetu, že Litva má zavedené povinné očkování zvířat proti smrtící vzteklině a už dva roky nebyl zaznamenán žádný případ. Zato Bělorusko patří mezi státy s vysokým rizikem vztekliny. Už jsem viděla, jak nějaká běloruská liška prostě prošla do Litvy a prskla na čivavu ten hnusný Lyssa virus. Ale víc než bolest mě štvalo, že si mě nějaké zvíře chtělo dát k svačině! S tím jsem se nemohla dlouho srovnat. Toho psa jsem si nevšímala, byl mi úplně ukradený, jen jsem tam tak stála a rozhodovala se, kudy jít. A on se prostě rozeběhl a začal mi jíst nohu. Tsss.

Věděla jsem sice o závažnosti celé situace, ale protože jsem neměla pět hodin na to, abych je strávila na pohotovosti ve Vilniusu, rozhodla jsem se zajít k doktorce až u nás v ČR a to hned v úterý (protože v pondělí byly Velikonoce). Po mém příjezdu jsem si o tom ale začala zjišťovat více informací a tak když jsem v úterý odpoledne přiběhla k doktorce, byla jsem už docela vystrašená. Ta mi hned dala injekci proti tetanu a zavolala na infekční do nemocnice v Liberci, kde se poradila s doktorkou, co dál.
Vzhledem k tomu, že to není až tak běžný případ, nebylo sérum v Liberci k dispozici, takže mi druhý den volala doktorka z Liberce, že sérum už je na cestě, ať přijedu k jednodenní hospitalizaci...

A jede se pro vakcínu

Čtvrtek 5. 4. 2018, 10:31
Krajská nemocnice Liberec, oddělení přenosných chorob

Nejsem si úplně jistá, jestli to byl dobrý nápad pouštět si včera před spaním videa s pacienty nakaženými vzteklinou...

Po mém sobotním výletu na litevsko-běloruskou hranici skončila jsem v antirabickém centru v Liberci s krásným výhledem z postele a sérem z koně podávaným po 24 hodin injekčně do nohy, do které se mi zakousl zuřivý litevský pes a čekají mě během pár dní ještě očkovací injekce, kterými nás strašili, když jsme byli malí.

Zákeřnost viru vztekliny s půvabným názvem Lyssa se tělem šíří rychlostí 5-10 cm za den a nelze ho za živa nijak zjistit. Jakmile vypuknou první příznaky, je už pozdě. Jakože konec. Das ende.


Tak už mi přineste toho lososa k obědu, prosím. :)

Pátek 6. 4. 2108, 8:38
Krajská nemocnice Liberec, oddělení přenosných chorob

Nejlépe chutná lahváč chlazený v nádobce na moč z infekčního oddělení, to je jasný. 😊

Zlobivý pán z vedlejšího pokoje už měl absťák. Vylezl v županu na ulici a vyhledal nejbližší večerku. Vůbec neva, že je z infekčního a nesmí ven. :) Čímž si vysloužil přemístění do jiného lépe hlídaného pokoje, takže už lahváče ve sprše nepotkávám. Trochu mě tu tedy v rohu každého pokoje mírně znervózňují ty kamery... 😎

Ale jinak je to tu fajn. Vedeme dlouhé rozhovory s trhlou spolubydlící, co každou hodinu volá svému manželovi, babičkou uklízečkou a vysokým usměvavým sanitářem Michalem s modrýma očima, co mě prý určitě už někde viděl...  😍

Tereza koníková

Neděle 8. 4. 2018, 21:59
doma, Česká Lípa

V těchto dnech jsem tak trochu kůň.
A ještě téměř měsíc budu. (Proto mám teď pořád takovou chuť na mrkev a jablka. A mohla by mi taky narůst pořádná hříva. Ihááá. :) ) V mém těle totiž koluje koňská bílkovina imunizovaného koně proti vzteklině, která se používá při očkování proti této nemoci. (K dispozici je i lidská bílkovina pro alergiky na koně, ta je ale 3x dražší).

A jak je to s těmi obávanými injekcemi do břicha, co tak strašně bolí, kterými nás strašili už od dětství?

Tuto otázku jsem teď dostala téměř od každého. Ty injekce byly naším strašákem. Asi schválně, aby i vzteklina byla pro nás strašákem, utíkali jsme od slintajících lišek co nejdál, a že bylo proč se jí bát dokazuje 100% smrtelnost v případě rozvinutí této nemoci. Prognóza je tedy nemilosrdná. Vzteklinu bez včasného zásahu prostě nelze přežít.

Po vniknutí do těla virus nejprve přežívá v místě poranění a po čase pronikne do nervových vláken, kterými již neodvratně postupuje rychlostí 1 - 10 cm / den do míchy a mozku. Šíří se i do slinných žláz, odkud se vylučuje do slin.

Inkubační doba je opět zákeřná: 5 dnů až několik let.

V mém případě jsem podle tabulek musela v antirabickém centru v Liberci při jednodenní hospitalizaci dostat sérum (Favirab), což je protilátka proti vzteklině. Čili ty obávané "injekce do břicha", které se musí podat nejlépe ihned, nejpozději do 2 - 7 dnů od pokousání. Já to stihla. Ale žádné strašlivě bolestivé injekce do břicha se nekonaly. Favirab jsem dostala postupně v průběhu jednoho dne 2x přímo do rány na lýtku, 2x do hýždového svalu a 1x do ramene. Abych dostala injekce do břicha, musela bych být pokousána do břicha.

Doktorka mi vysvětlila, že tehdejší obávaná bolestivá vakcína do břicha byla sovětskou vakcínou, ale pak Francouzi vymysleli tento nový nebolestivý způsob, takže sovětská vakcína se u nás přestala v 90. letech používat. A taky by mě rád viděl doktor z cestovní medicíny, ale pořád se na ambulanci míjíme. Já bych ho taky docela ráda viděla.

Současně s protilátkou Favirab dostávám celkem pět injekcí očkovací látky proti vzteklině, což je deaktivovaný virus vztekliny a tělo proti němu zahájí imunizaci. Tělo pak bude imunní vůči vzteklině 2-5 let.

K podání protilátky se přistupuje ve zvlášť závažných případech. Buď když mě kousne netopýr (no nesmějte se :) ), což mě nekousl, nebo jde o:

a) nevyprovokovaný útok zvířete
b) zvláště nebezpečný způsob poranění je pokousáním
c) lokalita úrazu

ad a) Šla jsem kolem, vůbec jsem si toho psa nevšímala, on na mě vycenil zuby jak vetřelec (vetřelec jsem byla ale asi já a vstoupila jsem do jeho teritoria) a prachsprostě se do mě vší možnou silou uprostřed divočiny v lesích u jediného domu široko daleko zakousl. Z nohy jsem ho odkopla a on se do mě jako bonus zakousl podruhé. Tak nezbývalo, než utéct a pak už mě nechal být.

ad b) No jo. Prostě mám na lýtku čtyři hluboké pěticentimetrové rýhy od jeho zubů.

ad c) Litevsko-běloruská hranice je fakt pitomá lokalita. Zatímco ČR je od roku 2004 zemí bez výskytu vztekliny, Litva byla v roce 2013 zařazena mezi země se středním rizikem, ale Bělorusko s rizikem vysokým.

A to je důvod k tomu, proč jsem teď tak trošku kůň.
Ovšem nespoutatelný... :)
Už se těším, až si zase vyhodím z kopýtka.
(Děkuju koníčku! <3)

Vždycky, když mě ta noha brní (což je jeden z prvních příznaků), říkám si, že ještě nechci umřít...