Kdopak to začaroval nebesa nad Rýnem?
Moje rty proměnil v úsměvy nad vínem?
Můj pohled sklopený rozhořel v toužebný?
Všední den s večerem na moment kouzelný?
Moje rty proměnil v úsměvy nad vínem?
Můj pohled sklopený rozhořel v toužebný?
Všední den s večerem na moment kouzelný?
Vytvořit vzpomínku na celý život je tak nesmírně snadné, až mě ta lehkost pokaždé šokuje. Teď, zrovna teď doma už zase nesedím. Courám se prastarou dlážděnou Bolkerstrasse - nejdelším barem na světě, uprostřed tančících, smějících se, milujících se, bavících se lidí, kteří prostě ještě včas jen pochopili totéž, co já, že "svět patří těm, kteří si ho užívají" (Giacomo Leopardi)...
Tohle je můj svět, po kterém si můžu chodit, kam se mi zachce. Naprosto kamkoli. Stačí jen vykročit. Je jedno, kam. Funguje to. Třeba jako dnes vyblbnout se v dřevěné hospůdce jako patnáctiletá na Neunundneunzig Luftballons a jiné německé pecky se skvělou společností. 
😂
😂
Warum ist die Nacht manchmal so kurz?
Žádné komentáře:
Okomentovat