Vždycky, když jdu třeba do Kauflandu a jezdí tam takový ten hlučný červený uklízecí stroj, mám pocit, že mě pronásleduje. Kamkoliv se hnu, je tam. A chce mě zajet. Nebo vcucnout!
Nejspíš ho nemá nikdo rád.
Nejlepší na tom ale je, že mám teď brigádu a tím strojem jezdím já! V lidlovském žargonu mu říkají "pucina", "pucka". Takže si vychutnávám, jak přede mnou lidé utíkají a myslí si, že je chci vcucnout. Beru to jako takové zadostiučinění za všechny ty mé minulé nákupy s uklízecí obludou za zády.
A jak jsem si tam tak jezdila uličkami, krásně čistila podlahu a vracela úsměvy těch zákazníků, kteří mě za obludu nepovažovali, bylo mi hezky... Zjistila jsem, že to, co cítím je, že se těším. Začala jsem se těšit a jak se to těšení neustále stupňovalo, začala jsem na ní i myslet a začaly se mi v hlavě rodit myšlenky, které by mě nikdy předtím ani nenapadly. Ale přicházelo to úplně samo.
Zajímavé, jak člověk konstruuje, když je na to sám a chybí mu podnět rozvíjet to dál nebo facka, aby se probudil.
I já čekám na své probuzení. Je to vzrušující, napínavé a současně mám strach. Protože odpověď od ní ještě žádnou nemám, protože jsem se asi musela pomátnout, protože přeci ona a já... to nejde... Ale říkejte to mé hlavě. Ta si dělá, co chce. Což mělo za následek, že jsem po Lidlu bruslila jak krasobruslařka, co se letí trojtým saltem obtočit kolem svého partnera. Bez ohledu na to, jak tohle celé dopadne nebo třeba vůbec nedopadne. Nejspíš se zřítím k zemi.
A pak večer ometám zasněžené auto, abych se dostala domů a koukám na mobil, jestli už přišla odpověď. Ta úplně první odpověď. A nepřišla, tak ometám dál a myslím na to, jaké by to bylo napsat jí teď, že bych chtěla být někde úplně jinde nebo přijít domů tam, kde je někdo, kdo to má stejně, jako já. Až jsem se těch myšlenek začala děsit, jak byly krásné.
Doufám v to, že všechno, o čem si sním, bude zavrhnuto a udupáno co nejrychleji, aby to tak nebolelo.
Někdy si člověk musí hrábnout na dno, aby mu došly věci, na které by nikdy nepřišel. Nebo to nemusí být dno, prostě jen probděná noc, ve které věci skočí na jinou kolej, protože ta původní už byla slepá...
Prostě moje myčka, aniž bych to čekala, dnes v noci ve dvě přehodila výhybku. To ona mě vzbudila, já už nemohla usnout a podívala jsem se na její blog. Tuze mi chyběl.
Žádné komentáře:
Okomentovat