Nemáme na nic náladu, nechceme komunikovat s lidmi nebo jsme naopak velmi sdílní se svými emocemi (chceme se vypovídat, "vylít srdíčko"), u srdce cítíme takové sevření, tlak, stejně tak v hrdle, chce se nám plakat.
Dostat se na dno má ale jeden zásadní význam: je to bod, který nastartuje náš "motor" něco s tím udělat. Něco udělat sami se sebou, se svým životem, vyřešit situaci, která nás na to dno stáhla a my už to dál nezvládáme.
Ať pláčeme nad čímkoliv, ten fakt, že pláčeme je právě tím "sbíráním se ode dna", je to bod, kterým vyjadřujeme svůj nesouhlas s tímto stavem, tedy první krok k tomu, abychom s tím něco udělali. Sice je ta cesta nahoru ještě dlouhá (protože dno je nejnižší bod), ale jak si potom později sami uvědomíme: Jsme mnohem silnější, než si myslíme.
Tyhle "výkřiky" nám pomáhají zvládat to, co už se prostě zvládat nedá, ale musíme to zvládnout. Tím, že vykřikneme "já už to nezvládám!", jsme se vlastně posunuli výš na cestu ode dna.
Je jedno, zda pláčeme nad něčím, co je řešitelné nebo není. Plakali jsme alespoň jednou v životě všichni. A spousta řešitelných věcí se nakonec vyřešila. Horší je plakat nad věcmi, které změnit nejdou, do nekonečna. Ale i nad nimi je potřeba občas si zabrečet, aby se nám ulevilo. Jen je třeba s brekem včas přestat a nezapomenout na to, co nám v životě dělá radost. Byť je to maličkost. Jen samotný akt těšení se (na cokoliv) dokáže člověka naladit tak pozitivně.
Nedávno jsem viděla plakat ženu, která byla zoufalá z toho, že je sama. Byla otevřená lidem, dobrosrdečná, připravená na vztah a toužila jen s někým sdílet radosti i starosti.
Byl to ten typ člověka, který se zamiluje rychle a do každého začínajícího vztahu dá vždy znovu a znovu spoustu energie. Lidé jí říkali různé věci. Že moc spěchá, že má člověka nejprve lépe poznat, že se namá tolik zamilovávat... Radili, co má dělat, aby konečně našla toho pravého. Čerpali z vlastních zkušeností s láskou a snažili se jí pomoct. Čerpali také z naučných článků na internetu, které psali známí psychologové a odborníci na vztahy, ve kterých bylo jasně řečeno, co má udělat, aby byla šťastná a našla toho pravého.
"Četl mi a já jsem se do něj zamilovala tak, jako když člověk usíná. Pomalu, pomaličku a potom najednou úplně. Na vině jsou hvězdy." John Green
Ta žena se zkoušela chovat podle jejich rad, ale nic jí to nepřineslo.
A já vím proč.
Nedokázala se zamilovat pomalu, "jako když usíná". Ale to nebyla chyba. Chyba byla to, že to začala zkoušet navzdory tomu, jak živelně plyne skrz její srdce energie, jak byla zvyklá milovat a šířit kolem sebe radost. Navzdory svému vlastnímu tempu a tepu srdce. My lidé nejsme stejní.
Není špatné občas si vzít nějakou radu k srdci (obzvlášť, když opravdu děláme zásadní chyby, které sami nevidíme, ale druzí ano), to nejdůležitější ale je, abychom zůstali sami sebou. Abychom poslouchali své srdce, své pocity a řídili se jimi. Protože to, co vyhovuje druhému, nemusí vyhovovat nám. A ve vztazích a lásce to platí dvojnásob. Poslouchejme tedy své vlastní srdce. Ono nám napoví.
Když totiž do našeho života vejde "ten pravý", poznáme to.
Poznáme to přesně v tom okamžiku, kdy se to stane.
Vesmír nám to dá najevo a to dost viditelně, protože láska je nejmocnější silou ve vesmíru. Hýbe i touto planetou.
Proč to tak je?
Protože ten druhý to má v tu chvíli také tak. Je na stejné vlně. Ozubená kola našich vlastních životů do sebe najednou dokonale zapadnou a my máme pocit, že teď je ta chvíle, kdy jsme se našli. A pokud to tak necítíme, pak jsme se jednoduše dosud nenašli, i když spolu třeba v daný moment sdílíme kino, kavárnu nebo postel a snažím se ten "pravý moment" vytvořit uměle.
Ten velký okamžik, kdy se najednou pohne tahle Země, nelze přehlédnout. A nenastal-li zatím, určitě jednou přijde. Vím to, protože láska je silou, kterou nedokáže zničit nic.
Řiďme se tedy každý svými pocity. Někdo potřebuje týdny, měsíce, roky k tomu, aby poznal, že člověk, se kterým stráví zbytek života, je ten pravý. Někdo do toho skočí po hlavě a výsledek je stejný - také najde toho pravého - na celý život. Neexistuje univerzální řešení ani návod.
Z vyprávění příběhů o seznámení partnerů, kteří spolu žijí několik let (někteří i desítek) jsem pochopila, že:
- je úplně jedno, jak dlouho partnera známe
- jak daleko bydlí
- kde jsme se potkali
- zda jsme byli moc hrrr nebo otáleli roky
- zda jsme zrovna lásku hledali či ne
- a spoustu dalších podmínek, které si před vztahem klademe, ale když přijde láska, tyto podmínky ztrácí absolutně svůj význam
Láska je tak mocný cit, že se rodí přes jakékoliv překážky
a ty nejkrásnější duše k nám stejně vždycky nakonec jednou přijdou.
Žádné komentáře:
Okomentovat