Je půl druhé v noci. Nemůžu usnout. Snažím se dívat na horror, abych nemusela myslet na to, že bude květen, a že jsem sama a přemýšlím, komu bych napsala, že mi chybí. Nevnímám ho.
Není nikdo takový.
Jediný takový jsi Ty.
Ale Ty jsi zrovna ten jediný, komu to napsat nemůžu.
Včera mi domalovali byt a položili lino, tak už konečně začínám dýchat a zařizovat. Vybírám postel a říkám si, ať je tak široká, aby na ní mohli spát dva. A k tomu taky dva noční stolky, aby si ten někdo mohl odkládat svojí knížku, mobil nebo sklenici, i když nejspíš budu ještě dlouho sama, tak na něj bude padat akorát prach.
Nevím, kde Tě mám najít, ani kde Tě mám hledat. Nevím si rady.
Tak zase otevírám notebook a píšu Ti. Protože tohle je přesně ta chvíle, kdy Ti psát potřebuju, kdy Tebe potřebuju, ale je to stejné, jako bys byl moje oblíbená filmová postava nebo zpěvák, do kterého jsem byla zamilovaná a toužila se s ním líbat, jako další asi milión jeho fanynek. Víš, že ho nikdy mít nebudeš.
Tak já se jdu zase zavrtat pod peřinu a bát se u telky.
Vždycky, když se bojím, je mi hrozně, ale přebije to moje smutnění z toho, že jsem sama.
Jsem ráda, že Ty nejsi sám.
A že je i někdo, kdo díky Tobě není sám s Tebou.
To je na tom všem to nejhezčí.
Užij si krásný první máj pod třešní, Honzíku :-*
Žádné komentáře:
Okomentovat