Tohle jsem nechtěla, aby mi dnes v pět ráno v sobotu, kdy jsem se těšila, že se konečně vyspím, došlo:
Co nejvíc pracuju a trávím čas v práci, beru si těch prací víc, abych nemusela v hlavě řešit to, že jsem sama a zaměstnala si tak hlavu něčím jiným. To funguje skvěle.
Pak se ale vracím do prázdného bytu a zjišťuju, že čím víc pracuju, tím menší mám šanci, že sama nezůstanu.
Netuším, jak z toho ven.
Podvědomě (asi sebeobranným mechanizmem) jsem si zablokovala prostor pro partnera právě z toho důvodu, že ho nemám. To popírá logiku. (Kterou taky nemám.)
A vždycky, když se nějaký i přes tu mojí absolutní pasivitu objeví a chce mě, otevře mi svoji náruč a chce dát tolik lásky, kolik mu chci dát já, jsem to já, kdo celý rodící se vztah zazdí, protože jsem si svůj život takhle nastavila.
Mohla bych se prosím tohle ráno ještě jednou probudit a tuhle myšlenku zapomenout?
Nebo čím mám zaměstnat mozek, abych tohle nemusela řešit?
Jsem už hrozně unavená.
Žádné komentáře:
Okomentovat